Věčnověkost
Věčnověkost
A skála, jak jen může být skálou a ozvěna v ní, tak příjemná zdá se za odpolední noci.
Na úpatí rozkvétá srub pampeliškami zdobící jeho střechu
a uvnitř, uvnitř je prázdno.
Stůl, postel, mokré ponožky a karma.
Karma.
Malý plamínek si hoří a je mu smutno ve stísněném prostoru, všude
plno mechanismů, trubky a hadice a on jenom syčí a vzdychá,
nebaví ho to.
Chtěl by být něčím víc, něčím lepším,
chtěl by najít něco, čemu by věřil a podle čeho by dál snášel
trýzeň tmavého koutu
naproti dveřím.
Občas, teď už zřídka, kdy ucítí obyvatelé rozkoš z pocitu horké lázně, zapomene plamének na chmury a rozhoří se do většího,
a síla prožitku mu pak na tři dny
vystačí, hrdost panuje v něm. O to větší nával zbytečnosti postihne
ho
čekáním a
zjištěním sebe.
Čtyři roky nic.
Kde jsou všichni?
Odešli na pouť za slunečného dne… a nevrátili se.
Ale počkat, něco tady nehraje! Jestliže obyvatelé odešli před čtyřmi roky, co ty přes postel přehozené ponožky, jsou mokré! To tedy znamená, že ve stropě je díra! A skutečně. Vítr si kdysi za pozdní noci odpoledního jitra, rozzuřen rovněž nečinností, vybil zlost na malé chajdě a odnesl jí komín, pohodiv ho pak ledabyle na dno útesu do moře i se skrýší, která v něm byla pod jednou cihlou.
Na skále hrál někdo na housle plynoucí hudbu rozlívajícího se moře, plnou nadpřirozeností nevepsatelných do vědomí, a Dášence, plavoucí na pomoc v obrazu do holých stěn chajdy, prasklo z krásné hudby sklo zasklené do rámu a ona…..ona začala klesat ke dnu. Dopadla vedle planktonem porostlého komína, a byla ráda, že aspoň jemu může dopřát pocit z velikosti cihel, z nichž jedna byla dutá .
A.D.