Výplach - Cosmic Ethno

V jednom lese je spousta stínů. Ne, že by jich v jiném lese nebylo víc nebo míň, ale v tomhle lese zrovna stojím na skále vysoké a všechno vidím.

"Stromy jsou strašně vysoký a vedou, až ke hvězdám?
Stíny jsou tlustý a připomínají, brázdy v poli?
Není vidět konce ani na jednu stranu, asi se zdržím.
Začínají se smrákat mraky a vypadá to na déšť.
Jediný štěstí, že už mám zatopeno v kamnech."

Kolaps.

Přeskočit malou větvičku stromu v jezeře, je pro skřítka stojícího na malém oblázku žuly problém, kterým se nebude zaobírat dřív, než dovypráví formule zamotané jazykem vypláznutým synkovi stojícímu na druhé straně kaluže.
Jeho hlas se jako ozvěna nese po kapradí brčálovém a dychtící synek nemůže popadnouti dechu ze zaskočeného sousta jeřabiny spadnuté z nebe.
Starý skřítek neslyší dychtění své droboty po kapce vzduchu a dál klade otázky:

„Jehličí je špičatý z jedné strany?“

Ó, teď si všiml a honem skočil a celou vodní nádržku přeplaval jedním tuctem pohybů rukou, vytáhl se na břeh a začal syna vší silou bušit do zad, až mu v křečích zcepeněla ruka do morku kosti.

„Honem, pomozte někdo, zavolejte někoho, kdo mu může pomoct!!!!“

Sojka, které se pohlo svědomí po předešlém laxním pozorování udušení matky malého skřeta, vyletěla sic to jen šlo rychle z rozsednutých vajec a letěla rovnou k mraveništi, kde měli lékařský tým docela dobře vyvinutý.

„Dobře sojko, žádný strachy“,

řekl hlavní chirurg.

„Hej, běžte k chaloupce u tří smrků, fofrem, už jste tam? Jak to vypadá s tím marodem?“
„Operace!!!“ volala královna dobrovolně zúčastňující se hostiny.

Starý skřítek se slzami v očích vítal královnu mravenců provolávající stále:

„Už jdu na to, už jdu na to, už jdu na to hááááááá.“
„To je dost, že jdete, už na vás čekám jako na houbaře, na kterého čekám už dva roky, ukradl mi houby, syčák jeden, doufám, že mi je vrátí, jinak se neznáme se náhodou z támhle toho kopce deset metrů odsud? Mám pocit, že jsme se před chvílí namotali na nějaký kazetě.“
„Je to možný“, dodala královna s vystrčenými kusadly víc, než je zdrávo.
„Ksakru, krám jeden, kdy už bude fungovat, to je dnes už po pátý, čekat zase, než to někdo vymotá a stát tady jako přibitej a nemoct se pohnout. Proč si nekoupí něco lepšího? Tenhle šmejd nás brzy roztrhá na kousíčky a skončíme v nádobách s tím ohavným plastem nebo umouněným sklem, nedej bože s novinovým papírem.“


Walkman letí na poste.

„Walkman!!! Vždycky, když to pustím......krám!!!!“

Chatka, kterou jsem vyfasoval, je útulná. Stroze postavená na rozlehlé pláni mezi borovým lesem a rybníkem. Láká mě ta tajuplnost starého dřeva, nábytek se zvířecíma nohama, živě si dokážu představit, jak skříňky běhají po louce a radují se z volnosti, skáčou do vody a jen tak se cachtají.
Vždycky, když spím, zdá se mi, že se přemisťují a smějí se posteli, že si nemůže hrát. Když spím na zemi, je druhý den mnohem pohodlnější a uvolněná, musím ji nechat jednou za čas odpočinek.

Jako by zde všechno žilo, staré černé dveře vrzají tak libým tónem, až skoro v nepozornosti dávají pocit přítomnosti jiné osoby znalé všech odpovědí.
Z pocitu váhy věcí jímá až závrať, ale uvolňující svou jednoduchostí.

Někdy se skoro rozskočím do rohů a všechno pozoruju potichu a smích pak z uvolnění přijde na mrazivé křeče pokrčených nohou.

Dnes je slunce obsypáno oblaky a vlažný vítr volá ofouknutím nohou ke své největší náplni dne, k jasné hladině, kde rozhání vlny s profesionální rozmanitostí síly zvuku, doprovázené při tomto ději šustěním korun stromů.

Schod z verandy lahodně zaúpěl a já se ocitl na prahu poznání, že krůpěje vodky na dně mého žaludku radostně tančí k močovému měchýři.

Rozběhl jsem se k vodě a na kraji jsem povyskočil a chytil se větve vrby a už s většími potížemi než dřív, vyhoupl se do vršku, kde jsem hned po usednutí zavřel oči .

V pootevření očí jsem zahlédl uprostřed rybníka stát dívku se skvělým vzhledem. Smála se a mávala rukama všemožně do stran, jak indická tanečnice v rauši. Náhle mě spatřila a z vážnosti tváře vyloudil se veselý úsměv, který ve vteřině přešel v lišácký, do nějž si vložila obě ruce a třikrát mocně pískla, až zachvějící se hladina vylila z břehu tři malé vlnky.

Obloha náhle potemněla a z průzračných mraků se vyostřily rudočerné chuchvalce namačkaného dýmu, v nichž se objímaly blesky s hromy, nezasahující přitom do stratosféry. A ze středu vytryskl plamen... následován hlavou a tělem obrovského, ostny pokrytého, červeného draka.

Řítil se na mě s pravidelnými intervaly střídání řevu a ohně.
V kajícnosti a neschopnosti pohybu jsem nával větru stlačený před drakem, zachytil v plné míře stupnice navalujícího se stlačeného větru před drakem.

Pár metrů přede mnou se zdvihl a proletěl mi těsně nad hlavou, stačil jsem si ho však ještě pohladit po vroubkované kůži, silnější než krokodýlí a po otočení hlavou za drakem, záblesk v nebi a drak zmizel.

Dívka na kameni se jen hlasitě smála a .....

„Halóóóóóó, panéé, to už by vám mohlo stačit, nejste tady sám.“

Pohled na vychrtlého vysokého chlápka s rukou na krku vyvrátil reálné chvíle předešlé epizody a nastolil nenávist k nevědomosti, jak to dopadlo.

„Už tady přešlapuju dvě hodiny, trochu vychovanosti by vám neškodilo, že se nestydíte, Snové stromy nejsou jen pro vás, není jich tady zase tolik!!!“
„No jó, už lezu, se nezblázni kámo.“

Skočil jsem dolů, a když jsem ho míjel, uřízl jsem mu půlku malíčku na noze, ale tak, aby si toho všiml až nahoře.
Ne, neuřízl, ale napadlo mě to, jenom jsem se do něj trochu strčil.

Tahle zatracená společnost mě fakt čím dál tím víc unavuje, nenechavci, ať se třeba usmaží na tom stromě.

Kamera jede pořád přede mnou, na chvíli zaostřuje do dáli, odbočuje ode mě a natáčí hrozivého draka, jak se spouští z nebes a když míjí
vychrtlého pána, odplivne
něco plamenů a pán hoří i se stromem.

Cestou k chatce mi hlavou proběhla reklama o Snových stromech, kde uvaděčka chodí po jednotlivých stromech a vypráví historii pěstování jednotlivých stromků odmala.

„Že jsem sem vůbec....“, pohled na dřevěný srub vše zahnal, zahnal všechny chmury a já se zase smál, těšil jsem se na zvuk prahu a na modrý prach na zábradlí ošmirglovaný z nátěru.

Vlezl jsem dovnitř, začal všechno prohledávat, jako bych tam byl poprvé, malý stolek a petrolejovou lampu přichycenou ne dvěma, ale osmi hřebíky do zdi, celkem úlet, a zase jsem zabloudil do ložnice, walkman se svírá na posteli.

Bylo mi ho líto, i když chvílemi bych ho rozdupal. Tužka a zase namotávání, zaváhal jsem z pohledu na ukazatel stavu baterek, ale jo, ty tři minuty mají cenu.

„Cvak" a jedem.


Starý skřítek se slzami v očích vítal královnu mravenců provolávající stále:

„Už jdu na to, už jdu na to, už jdu na to hááááááá.“
„To je dost, že jdete, už na vás čekám jako na houbaře, na kterýho čekám už dva roky, ukradl mi houby, syčák jeden, doufám, že mi je vrátí, jinak se neznám.“
„Klid, starej, my se o něj už postaráme, ale musí jít s námi do mraveniště, abychom si ho pořádně prohlídli i zevnitř, háááááááá, teda vlastně doufám, že to nebude vnitřní krvácení, uf.“
„No tak jó, dobře se mi o něj postarejte, nemám rád pohled na krev.“
„To já jo, no my už jdeme, dáme vám vědět, jak to s ním vypadá, ale myslím, že si poleží, tak se mějte.“
„Nashle a dobře se mi o něj postarejte.“

Skřítek ve zklamání vešel do světničky a šok největší polil jeho tělo. Na zemi tam ležela jeho žena udušená jeřabinou.

„Stop, berem to, klapka už má voraz, uf, zvládli jsme to, ahh.“
„Paráda, šéfe, film je hotovej, už to jenom sestříhat.“
„Myslíte, že to ty diváky ňák zaujme?“
„No uvidíme.“