Spiderzávin
Bylo právě všude, když jablečný závin slezl konečně z postele.
Snad utajená svatba, či milostný jehlan vnukli mu do hlavy ten ztřeštěný plán.
Jak v klidu,.... bez zbytečných čumilů.., spáchat ten nejděsivější čin, jakého je jen závin schopen.
Uloví ubrousek !!!!
Potřel se pořádně vazelínou, aby co nejlépe zachytil pachovou stopu slabých jedinců ve stádu pasoucích se ubrousků, a s opatrností děsivého lovce, vykopl dveře trouby!!!!!!
„Tak pojďte!!“, zaburácel.
Vyběhl na ulici, jenom v trenýrkách, v poslední chvíli si totiž uvědomil, že je vlastně Spiderzávin, skály rváč.
Ulicemi se rozléval Podvečer, celý uchvácen tím točícím se světem, kde mnozí našli i to, co vůbec nechtěli hledat, a mezi lidmi se začala šířit dobrá nálada nad velkou sklizní jahod.
Celé to období bylo hodně zvláštní. V jednu chvíli se zdálo, že jahody půjdou s cenou na horu, což by udělal každý, kdo má rád hory, ale jahody jakoby bojkotovaly olympijské hry.
No ano. Cena zůstala hezky dole… tečka
Nakonec se však ukázalo, že každé nahoře je vlastně dole.
Zkrátka,......někdy je lepší nevědět proč.
Spiderzávin zatím skákal z mrakodrapu na mrakodrap, pomáhal si svým štrúdlovým lanem, které mu vystřelovalo z ruky, a hledal vhodné pastviště.
Když tu znenadání....zaslechl dětský, uplakaný hlas:
„Né, nééé!!!!!!! Kde je můj zubař?!!
Bůůů, Mami!!!!
Spiderzávin, jako opařen roztavenými střepy, jež mu drásaly srdce, změnil směr přemetů a protože v něm bylo něco, co mělo cit a když vidělo, že někdo trpí, tak chtělo pomoci, okamžitě přistál v zapadlé uličce u malé holčičky.
„Hej, co tu chceš? Tohle je soukromý rajón, jasný kámo, tak koukej vodprejsknout, nebo si tě podám!“
„Proč?“
„Ty nejsi zubař.“
„Zdání někdy klame,.... dokážu poradit, tak co tě trápí?“
„Hele, vole, tak jo, řeknu ti sakra, co mě trápí. Jednoho dne jsem byla pěkně na dně, moc chlastu, jestli chápeš, jo?....No a sakra neměla jsem na novou dávku, já jsem ho fakt nezabila, byla to nehoda.“
„Počkej, uklidni se, o čem to mluvíš?!!“
„No přišel, ke mně ňákej chlápek v bílím plášti, nevím, co to bylo za halušku, chtěl se mi podívat do pusy, jestli nemám kaz, nebo co.“
„Cože?“
„Fakt, neke, no a ukázalo se, že mám dva, byla jsem pěkně sjetá, ani nevím, kde to bylo, mám hrozný vokno,...no a zkrátka, jsem mu čmajzla ňáký náčiníčko a střelila ho…a…a… potřebovala jsem čáru, chápeš ne, vole, no a jeho sebrali fízlové, protože jsem ho obvinila, že mě chtěl....přejet...parním válcem.“
„Aha, tak to je v pořádku, taky nemám rád zubaře, v poslední době jich je plný město a každýho otravujou, no a proč vlastně brečíš?“
„Strašně mě bolej ty zuby, ty vole au.“
„Počkej, otevři pusu, pořádně, tááák, hm, ty máš ale zubů, no nic zavři oči,....no vidíš, a ani to nebolelo.“
„Jé, díky moc, můžu si je nechat?“
„To ví že jo, ale ne, že je střelíš, a zase se sjedeš.“
„Neboj, vím, že se po zubaři nemá dvě hodiny šňupat.“
„Tak se mi to líbí, a co? Neměla bys trochu hera? Jsem po ránu trochu podrážděnej.“
„To nemám, ale můžeme si spolu šňupnout hroznový cukr, je to teďka v módě.“
„Tak jo, jsem pro.“
Spiderzávin a holčička se chvíli svíjeli smíchy u popelnic a když přicházel dojezd, Spiderzávin se rozloučil a chaoticky se vydal na cestu, po stopě ubrousků.
Skákal dál z baráku na barák, hnán dobrým pocitem z dobře vykonané práce, vířil ve vzdušných proudech, když v tom mu cestu zahradil obrovský citron.
Valil se ulicí, jakoby mu patřila, a skutečně, byl zrovna v Citronové ulici.
Lidé prchali s malými jahodami do bezpečí, auta do se sebe vrážela, načež tonula v citrónové kávě, leopardi, kterým už bylo jasné, že se z citrónového pekla nedostanou, zešíleli únavou, těm všem a mnohým dalším, kteří právě obědvali, pomalu začalo docházet, co se vlastně děje.
Ano.
Celé to byla past!!!
Mohutná past se všemi těmi mechanizmy, o kterých radši nechceme vědět, k čemu jsou.
Citrón byl jen návnada.
Spiderzávin: „Pochop, že pro nás dva je tenhle svět příliš malej!!
Citrón: „To je mi jasný společně by nám to asi neklapalo, co?“
Spiderzávin: „Chceš si hodit korunou, nebo chceš konečně bojovat?“
Citrón: „Hoďme si korunou!“
Spiderzávin: „Dobře! Hruška nebo Mýdlo?!!!!“
Citrón: „Mýdlo.“
Spiderzávin: „Sakra!!!“
Citrón: „Tos teda projel.“
Spiderzávin: „Vypadá to tak, ale počkej................. teď mě napadá není dnes náhodou výročí
Velké Kombajnové revoluce?“
Citrón: „Cože? A jó, máš pravdu, ale co to s tím má společného?“
Spiderzávin: „Jen to, že celá tahle planeta
JE Z MARCIPÁNU!!!!“
Citrón: „Cože?!!!“
Spiderzávin: „Tos nevěděl? Bej tebou bych si dál radši velký pozor, abys neskončil jako ostatní!“
Citrón: „Teď si mě fakt vyděsil, v fakt promiň, víš, mám docela strach, nechtěl jsem tě rozzlobit.“
Spiderzávin: „Koukej vypadnout ty přerostlý hovado, nebo mě fakt nasereš!!"
Načež Spiderzávin, s pěnou u huby, rozrazil výlohy tří krámků, aby si ulevil. Citrón pochopil, že nemá cenu nic riskovat, když je zrovna to výročí Velké kombajnové revoluce, rychle se klidil z cesty.
K jeho velké smůle ho ale hned za rohem dostihla ozvěna velkého třesku a on,.....z čista jasna....... složil novou skladbu.
Spiderzávin už skákal dál, podél máslové řeky, směrem k dokům, kde obvykle rýžoval zlato, když ale ucítil nasládlou chuť naftového pole, odhodil rychle tryskové motory a s pomocí brambor, naložených v medu, ztroskotal.
Chvíli se nedělo nic, Spiderzávin čekal. Věděl, že se něco děje, jeho citlivé podprahové vnímání ho zklamalo jen jednou.
Nakonec už to nevydržel a mladé japonce se představil.
„Vy tady tedy tloustnete. Můžete mi tedy říct, kolik kuřat se vejde do dvou kurníků, jestliže jeden hoří?“
„Ano. Ovšem. Přejete-li si přesné číslo, zmáčkněte jedničku, chcete-li zjistit současný stav vašeho podpaždí, zmáčkněte křížek a přiložte indikátor do vzdálenosti, jakou považujete za morální.“
„Díky. A co jinak? Co vám tu tak schází, když zrovna nerybaříte?“
„Ale, schází mi pořádný hřeben, se soustruhem ještě neumím pracovat.“
„To chápu. Taky se rád češu. No nic, musím teď ještě něco vyřídit, ale jestli vám to nebude vadit, tady je má navštívenka, kdyby jste zaslechla něco podezřelého, neváhejte a oloupejte ho.“
"Díky", řekla japonka a pomerančem se trochu učesala, na znamení díků.
Spiderzávin se po ostýchavém rozloučení, načež mladou dámu pozval ještě na večeři, dostal konečně do podpalubí tankeru, natěšený jako malý štrůdláček.
Cítil totiž tu nasládlou chuť, jakou kolem sebe šíří jen hejno divokých ubrousků.
Trochu se nadrobil, aby se protáhl úzkou štěrbinou do přetlakové komory, a co nevidí? Ve výklenku pod oknem stojí malý hrneček s borůvkami.
Pro jistotu rozsvítil a zhasnul světlo, aby se ujistil, že to nejsou maliny.
Namazal si tedy šlehačkou oči, zhruba na délku vymaštěného plechu, přepočítal borůvky, a s klidem, jakého je schopen jen ten, kdo pravidelně serfuje na oplatce ve vlnách pudinku, nebo medituje v moři hořčice, vymazal celé podpalubí máslem.
Když už je řeč o hořčici, víte vůbec, jakou dalo práci dostat všechnu tu hořčici zpátky do kelímku? Ne?
Já taky ne.
Když teda tak čekal, plný očekávání, zaslechl, jak to kolem něho začíná šustit. Jak ubrousky pomalu vylézají z úkrytů, aby.... zaplatili účet za telefon.
Jak narůstá napětí mezi slabými jedinci, kteří....volali na učet volaného.
Spiderzávin se ani nepohnul, jako socha přitesaná k tesadlu.
Když už bylo celé podpalubí plné ubrousků, přišustily se do místnosti velké přesýpací hodiny a atmosféra začala....pomalu.... houskou, namazanou mechem, a přešla do netopýra svařeného ve víně.
Vůdce smečky 111, mohutný šedivý ubrousek, vstoupil jako poslední...... a velký modrý kaštan postavil na pódium.
Vraťme se ale zpět k našemu hrdinovi, lamači ženských srdcí, ostřílenému kouwbouyovi, jež pro dobrý ubrousek neváhal obletět půlku planety.
Takový to byl frajer. Nebo se s ním snad chcete měřit? Chcete říct, to je toho, já bych udělal mnohem víc, než nějakej obyčejnej štrúdl z trouby, kterej ani neví přesný datum výročí Velký Kombajnový revoluce? Můžete. Jak je libo.
Pak si ale nezapomeňte přečíst ještě tohle.
Spiderzávin spolykal všechnu šlehačku na planetě, zachránil princeznu zakletou do podoby obřího česneku, zneškodnil obrovských nádor salmonely, který se mu po tom všem přejídání, vytvořil v mozku, opačným koncem ryče zametl podlahu celé poslanecké sněmovny a....kvůli jeho nelítostným výpadům má půlka planety ubrousky na černé listině ohrožených druhů.
Teď se ukažte.
Spiderzávin stál maskován v koutě a tiše vyhlížel slabé jedince.
„Dámy a pánové“, promluvil hlavní ubrousek.
„Jak víte, je tomu dnes právě tolik času, jako je písku v těchto přesýpacích hodinách, právě dnes máme tuto skvělou příležitost, spočítat si všechna jednotlivá zrnka a jejich společné násobky umocnit délkou jejich vzdáleností.
Vy, kdo nemáte kalkulačku, budete muset, bohužel, počítat jenom po jednom, ale ujišťuji vás, že za to dostanete mé Čestné slovo....za domácí úkol.“
Mezi ubrousky se začal šířit čilý rozruch, no to je přece bomba.
Každý ví, co dokáže taková bomba.
Kdo je pro novelu zákona o bombách?
Vždyť je to přece tak snadný.
Každý ubrousek hodil hlasovací lístek do Správné urny a společně jí pak pohřbily v krematoriu.
Smuteční řeč:
„Sešli jsme se dnes, abychom si alespoň písní připomněli....
Načež z rohu vyskočil Spiderzávin a všechny pozabíjel.
Nový odstavec Spiderzávina s úděsem pozoroval, ta jeho bezcitnost vážně neměla mezí. Trhal a rval, některé ubrousky umlátil svojí platební kartou do posilovny, jiné utopil v moři, když s nadějí skákali z lodi, marně, byla to hrůza. Rozpadlá těla si omotával kolem krku jako trofeje, nechutný rituál, ale i obrovská spokojenost Spiderzávina, bijce, jakému na světě není rovno.
Byl konečně šťastný. Brzo na světě nebude už nikdo, kdo by si své mastné ruce mohl utřít do ubrousku. Ano. Toto byla ta jeho pomsta, aby všem ukázal nový svět mastnoty, svět ve kterém ta jediná modlitba bude ta, při které se spotřebují aspoň dva litry oleje, svět......naplněný žluklým máslem.
Ale zatím.....jen snil.
Navlékl si ohnivzdorné rukavice a jako dílo zkázy vypil všechnu ropu z podpalubí.
„Áááááááááááá, ta chuť.“
Když konečně vyskočil z letadla, které našel na dně ovesných vloček, narazil na silný vítr, ale podařilo se mu ho zdolat a od těch dob nefouká.
Doplachtil, protože to byl větroň, přímo do vesnice Větrná hůrka.
Vesnička, no bylo to spíš městečko, lidé už tu byli zkrátka zvyklí na ledacos. Dokonce je ani nepobouřilo, že je Spiderzávin jen v trenýrkách.
Zkrátka Město.
Spiderzávin si hned koupil místní noviny, aby zjistil, jak si vedou jahody na burze, když ale otevřel první stranu, velice se lekl obrovských Titulků.
ZEMĚ V OHROŽENÍ !!!!!
OBROVSKÝ ČAJOVÝ SÁČEK SE
ŘÍTÍ ŘITÍ K ZEMI !!!!!!
VESMÍRNÁ KATASTROFA!!!!!
„HRNÍČKU!!!!!!!“
Dále proběhly všechny ty události, které jste čekaly, že asi neproběhnou, nebo ne? Počkat, jak to vlastně je? Ne,správně.
Přece se nemohly jen tak proběhnout, když neměli koloběžku.
Zkrátka, jisté je, že v jedné zemi žila jedna dívka, která se jmenovala Jísta.
A tato Jísta, snědla všechny sta.
Ale Spiderzávin, to pochopil až moc dobře. Jestli-že čajový meteorit dopadne přímo do oceánu, země se převáží, celý oceán se začne vařit, a celá planeta se přestane točit.
Následkem toho ale bude na jedné polovině zeměkoule stále horký čaj, zatímco na druhé.......... obrovské kopce.........jahodové zmrzliny.
Kupodivu tento příběh skončil.
A.D.