Výplach - Cosmic Ethno

Nestačí pouze na chvíli roztáhnout křídla a pak klesnout k zemi s pocitem, že už víte jaké to je. Musíte vzlétnout a k zemi se již nevracet. Jinak spatříte hladovou smrt, jak si připravuje nápěv za váš nevyslovený sen.

Než začnu odkrývat slepé cesty mé promyšlené schovávačky, odkryji svůj sen.

Sním o velkém zlatém městě, svíraném v údolí hluboko pod zemí, kde stíny splétají s tmou příběhy bez barvy a zářící věže odráží odrazy horního života. Zahrada, v níž toto město leží, je naplněna rozmanitostí, která se zájmem rdousí představivost slov, a protože ta nemá kam před ní utéct, je toto místo nesmrtelné.

V tom městě nežijí lidé, nejsou z masa ani krve. Jsou tam jen zapomenuté pocity, plné touhy po plnosti, co čekají až nalezne je někdo, kdo zná konec jejich poznání. Až přijde správný čas, vrátí se zpět na povrch.
Vrátí se,……………aby mohly zabíjet.

Nyní spustím lavinu, jež tento sen na chvíli zasype a dorovná se zemí. Lavinu bránící vašim ústům vykřiknout slova, která do vaší víry nepatří.

Musím pomstít odsouzenou nepostradatelnost, zavřenou v budově smutku.

Toto je pravdivý příběh, ale jsou v něm vymyšlená slova.




Kdysi žil tvor, který nevěděl, kdo je. A protože je snazší přijmout již zaběhnutou pravdu než objevit novou, utíkal. Cesty se předháněli, každá si přála, aby ona byla tou, která ho vyléčí. Věřily mu. Věřily, že se jednou díky němu všechny spojí a vytvoří království v podzemí.

Obousměrná vodivost.

Nebe začalo s východem slunce odkrývat nafialovělé mraky ve zlatém obětí a vítr, jenž se jich stále snažil ptát na cestu, začal usínat. Slunce plulo klidně nervózní oblohou, stále však nemohlo přijít na to, kde se pořád berou všechny ty problémy. Dokonce ho napadlo, že v minulém životě provedlo něco strašného, a teď si za to odpykává trest. Ale jestliže ono samo nemůže nahlédnout do jádra problémů, kdo potom je, když je zdrojem světla a přitom nevidí? Tento odstavec je dílem Ďábla. Ale nemusíte se bát, už utekl.

Probudil jsem se z děsivého snu, právě si v něm na mě brousili zuby ostřílené pravdy, přiznávám, že to bylo o chlup. Postel se semnou neformálně rozloučila a já se ocitl v koupelně, abych si v zrcadle prohlédl změnu od noční jízdy.
Oči se tvářili, jakoby mi chtěli něco vážného vytknout, nemohli to však říct, protože by se museli spojit s mozkem. Pocítil jsem k nim vděčnost. Chtěli mi říct aspoň pravdu, i když věděli, že je neposlechnu. Už se smířili s tím, že jsem jejich pán, a donutím je číst další, zaručeně napínavé knihy. Zkušeným gestem jsem otevřel zrcadlová dvířka, abych nahlédl do dalšího časoprostoru, a spatřil jsem kartáček.

Nevěděl jsem, co si o něm mám myslet a on to zřejmě taky nevěděl. Tak jsme si tedy po dlouhé době vyčistili zuby na usmířenou. On mě a já jemu. Když jsem ho položil zpět do kelímku, trochu se mi zastesklo, že si ho nemůžu vzít do školy, ale za to bude naše příští setkání ještě intenzivnější. Zavřel jsem ho do jeho pevnosti a znovu se přesvědčil, že žiju svůj život. Díky mým snům to nebylo tak jednoznačné, ale co? Hodil jsem to za hlavu, prošel do haly, kde jsem probudil několik ospalých roztočů, a položil svůj život na oltář hodin. Touha vyndat z nich baterku mě už nadobro opustila a jejich monotónní zvuk se stal lékem na mé nedodělané sny. Chvíli trvalo než jsem se nadopoval hudbou, abych si připomněl cesty, kterými jsem se měl vydat již dávno, a sbalená taška s dvou a půl kilovým nákladem na mne celou dobu vesele pokřikovala: „Tak co? Už jdeme?“, vydrž ještě. Tak. Zamknul jsem dveře a přivolal výtah. Těšil jsem se až spatřím oblohu a ujistím se, že nejsem sám, kdo čeká.

Sníh se začal pod návalem nesmlouvavého rána tiše rozpouštět a začal připomínat táhlé fjordy bičované nepolapitelností. Obloha mne jako vždy potěšila, byla právě na zkušební plavbě mezi temně fialovou a rudou a bylo vidět, že na mě čeká už mnoho miliónů let. Prošel jsem kolem kongresového centra, jehož výlohy byly přecpané novými druhy terénních aut a jeho ostatními prostory stroji na štěstí. Vzpomněl jsem si po dlouhé době na jeden můj sen, ve kterém jsem viděl tuto budovu zbouranou a místo ní lesopark, kde vedou malé pěšinky mezi studánkami. Když jsem seběhl po schodech k metru, rozšířil jsem tento sen na celé město. První metro jsem nechal ujet, přece jen jsem neměl odvahu vmáčknout se do všech těch životů. Naštěstí jsem měl knihu. Četl jsem zrovna „Parfém bláznivého tance“ a užíval jsem si polapitelnosti mého oblíbeného autora. Asi jen díky tomu jsem se vždy do školy dostal natolik zabraný v příběhu knihy, že když jsem ji zavřel, okolní pravdu jsem neviděl. Až východ po schodech a první nádech naftových výparů mě probudil, přesvědčil mě, že má něco, co bych měl zvážit. Lidé kolem mě to však už nevnímali, každý ve své budoucnosti kleli na svou minulost a spěchali za naplněností. Svezl jsem se v davu až před školu, kde jsem ještě spočítal dny, které mi v ní zbývají, a se sklopenou hlavou prošel skleněnými dveřmi. Ocitl jsem se v rozhovoru dvou dívek, které vážili své víkendy na vahách adrenalinu, a tiše se snažil rozvinout nějakou myšlenku, kterou bych je podpořil. Radši jsem však svou přítomností nezasáhl, nechal jsem si čas na přemýšlení do mé třídy, nemohl jsem se dočkat až se stanu zase svědkem boje plných a prázdných slov.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
„Teďka píšem, co?“
„Jo, jo.“
„Já jsem se na to chtěl včera podívat, ale seru na to.“
„Já jsem si to aspoň přečet.“
„Stejně je to idiot.“
„To jo.“

Rozhovor skončil, na zbytek dne jsem uzavřen v obětí knihy v lavici, nic jiného mi nepomáhá. Můj experiment nevměšovat se do života mých spolužáku se sice vymknul kontrole, postupem času však zjišťuji, že by to ani nijak nešlo. Neměl jsem slova, jimiž bych zalepil prázdná místa jejich touhy. Mé záplaty pouze rozežíraly zakřivenou pravdu a nenabízeli ostatním tolik žádaný lesk zubní protézy. Byl jsem zkrátka jiný, ale byl jsem za to rád.
Jediné štěstí, že ve škole nebyl můj soused z lavice. Mohl jsem si tak roztáhnout věci hezky po celém stole a vyhnout se rozmluvě o flexibilitě nových telefonů v doprovodu arytmického krkání, což pro mne bylo velkým přínosem.

S přicházejícími spolubojovníky přibývá na stolech i limonád. Cola se dostala do všech vrstev a postupně nutila své konzumenty vkládat do jejího osvěžení další a další peníze. Právě Cola za to všechno mohla. Za všechny ty hladové a žíznivé krky. Dostat se dál, než se dostat, heslo přibyté na samolepce a pod ní vlajka svobody. Kdyby nebylo jí, nebyly by války.
Tuto polemiku jsem záhy odložil a snažil jsem se přenést do projevu učitele, který byl radostí bez sebe, že může učit tento požehnaný předmět. I přes mé pochyby, že elektrotechnika je něco, co mě někdy obejme, chápal jsem profesora v tom, že nás chce probudit z našich dětských snů. Dostat nás do spárů posedlosti. Jak už bylo mým zvykem, polykal jsem jednotlivá slova tak, abych v akci udržel jednu část mozku a druhou mohl posílat vzkazy zavřeným oknem ven. Záležitosti do sebe začali hluboce zapadat, a přestože jsem měl za sebou šest hodin spánku, začal jsem klesat k lavici. Ale ne! Jsem ve škole! Budu hezky poslouchat! Musím bojovat za jejich spravedlnost!
I kdyby ce celý cvět cbláznil! „C“.
Hodiny se začaly předbíhat v nápaditosti, učitelé nás zavírali do klecí všeobjímajících halucinací a bylo vyloučeno dostat se ven střízlivý. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že místo vyučujícího by tam měla hrát nějaká kapelka zpívající o slabosti, a ne o rozvrhnutém učivu do nerozvrhnutého života. Ale co. Třeba si jednou založím vlastní školu a zase se já stanu centrem nenaplněnosti pro někoho jiného. Poslední hodina přinesla poslední slova přepočítané na minuty.
Jsou chvíle, které nekončí. Poslouchej svou žízeň. Cola.

Vše se opatrně dotklo osudovosti, zazvonil zvonec a všeho bylo najednou akorát.
A dost! Jde se domů! Dělejte, vypadněte! Nebo vás zabiju!

Obul jsem si černé boty a šel pryč. Pochopil jsem, že se nebudu moct nikdy totálně rozpoltit, ale aspoň se o to pokusím. Nasoukal jsem se do metra ponořen v malých písmenkách s mocí slepovat z nich vlastní ztotožnění, opravdu jsem si měl toho s autorem hodně co říct. Jen jsme si nebyli jisti, jestli toho na tom druhém nechceme trochu moc. Ani jeden z nás se nechtěl dostat k poslední otázce, šlo jen o to si užívat jeden druhého a těšit se na další zběsilou schůzku. V ten den jsem pochopil, co znamenalo za hlubokého komunismu vystoupit ze Strany. Vystoupil jsem z metra.

Občas se přistihnu, jak s chutí polykám vítr a nechci ho vrátit zpět.
Víry začaly stavět své zaručeně pravé paláce a já jsem si mezi nimi začal připadat strašně malý. Utíkejte! U nás budete v bezpečí. Tady vás nenajdou.
„Bude to všechno?“, zeptala se znuděná prodavačka ve večerce.
„Ne, ještě si vezmu jedno támhleto stehýnko.“
„Který?“
„Jo pardon, to je vaše noha, tak to bude všechno. Ale možná by jsme se mohli nějak dohodnout, ne?“

Čekal jsem další den zalitý hledáním a přesvědčováním, že je pro mne důležité pochopit svůj život, ale záhy jsem našel ztracenou víru, jež se sice nemohla rovnat se svými absolutními sestrami hájícími zakázané vody pospolitosti jsoucna, za to však nacpanou do pro mě velmi slastného rozměru, že i teď, když sedím u malého přenosného počítače, lituji, že všechno musím předávat slovy.

Otevřel jsem dveře pokoje s nápisem „To neví Nikdo. Ostatní to vědí.“, a doufal,
že se mi podaří polapit svou posedlost hudbou, děkuji ti Bože, že stále ještě vyhrává. Tento odstavec je rovněž dílem Ďábla.

Otevřel jsem dveře pokoje s nápisem „Jsem tady dobře “ a s lehkou gradací, hodnou vyvrcholení smyčcového koncertu, jsem usedl ke stolu. Porovnal jsem si nabídky k sňatku a na všechny postupně odpověděl. Rozhodl jsem se, že než váhat mezi jednotlivými kandidátkami, je lepší vzít si je všechny najednou. Ano.
Tuto hromadnou svatbu jsem chtěl provést v jediný den, a protože mám zítra volno, tak nevím, proč by se to mělo dál odkládat. Všechny jsem rychle obvolal. Bylo zvláštní, že všechny dámy byly na příjmu, jakoby to věděli.
Ráno jsem byl u kostela jako první. Připravil jsem si přesně deset růží. Čekám, pořád čekám, ještě stále čekám, a pak náhle přestávám čekat a začínám čichat člověčinu. Podvedli mne. Je to past. Z helikoptéry mi někdo hodil žebřík, neviděl jsem mu do tváře, ale slyšel jsem ten hlas, zněl tak dojemně, až všichni ptáci v okolí přestali najednou zpívat.
„Zachraň se!“, poznal jsem, že to byla žena.
„Ne. Já počkám až do konce.“

O mnoho biliontin triliontin sekund později.

Nyní se nacházíme na jiné planetě. Naše původní planeta rozpustila své gluony do ztracena a nám nezbylo nic jiného, než spolehnout se na osud.

A právě v tom okamžiku, kdy všichni zahodili své tužby po vysněném světě, vstoupila do cesty velká koule bláta. Toto je záznam palubního počítače, tak si to s tou kritikou ještě rozmyslete.

Odložil jsem všechny poznámky a trochu si protřel oči. Přece jen ještě potřebuji do tohoto světa utéct. Zahloubán v mikrokosmu mikrokosmu, kde tančí síly, které jména nemají, nalézám útěchu, cítím sladkou zášť neživého světa. Jen mě mrzí, že nemám urychlovač částic, abych si mohl taky hrát.
Zrovna dohrálo cédečko, otevřel jsem pusu a dal ho do krabičky.
Blížila se pátá hodina. Všechny čaje jsem už dopil. O páté hodině vždy abstinuji. Dveře nočního dravce se potichu odhmotnily a bylo více než zřejmé, že je mi to jedno. Když jsem opět otevřel oči, stál jsem před barákem s bubnem přes rameno a doufal v lepší minulost. Mé kroky se rozběhly jako bez těla, ulice ve strachu odskakovali jinam, úsměv na rtech trhal domům spící omítku.
Pouze psi kolemjdoucích pejskařů sebrali odvahu a sběhli se v kruhu, kde začali výt. Jejich zpěv jsem vzal za požehnání a ještě trochu přidal. Téměř jsem přestal vnímat gravitaci. Dlažební kostky se kroutily pod mýma nohama jako o život,
a měly taky na mále, zanedlouho tady bude jenom asfalt, něco jako Cola.
Prošel jsem první branou Vyšehradu a opět unikl zpěvu aut. Již tenkrát jsem věděl, že je to jenom na čas. Již jsem se vžíval do rytmických sfér, kde vlády světa odkládají koupací pláště a tiše touží po radosti. Zdálo se mi, že celý svět hraje a stačí se umět akorát naladit. Můj problém byl v tom, jak se naladit, abych si myslel, že jsem to já. Cesty náhle ustanuly. Mé srdce v kouřovém obětí spatřilo další ztracené srdce toužící po ochraně. Hrála hned za první bránou na malém kopečku. V hlavě ( Kde jinde ? ) mi tanula Markéta Lazarova v obětí stromů ztracené lásky. Na scéně jsem se objevil já. Neměl jsem parametry její mrtvé zpovědnice, ale cítil jsem nutnost se za něj vydávat. Byl jsem oblečen do barvy noci, jako bych se již nemohl dočkat jejího uklidňujícího ticha.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
„Tak úvod by jsme měli.“
„No možná by to chtělo ještě trochu vyšperkovat.“
„Nevadilo by ti, kdybych si s tebou zahrál.“
„To budu moc ráda.“

Celý závoj strachu se náhle rozplynul v nevěřícné touze. Tóny se draly na povrch, aby se přesvědčili o své existenci, a já svírán rytmy posedlé odvahy, utírám z očí prach. Nestačí jen roztáhnou křídla, musíte nejdřív zavolat nahlas své pravé jméno. Toulal jsem se po slovech, hledal jsem něco, co bych mohl použít na den, kdy ztratím sám sebe. Ne. Tohle je situace posedlosti Ďáblem!
Promiňte, ale už je zase tady. Tak půjdeš pryč! No tobě to povídám!

„A co když půjdeš pryč ty?“

Tma se blížila svým okázalým tónem radosti, přející posedlosti dobré jitro. Nechápal jsem, jak jsem bez toho mohl žít. Hvězdy a tanec. Víra vyvolávající výra ve víru vlažné vody. Vlažnou vodou jsem ostatně mínil své připravené tekutiny. Bude boj. Kopyta koní byla již obroušena. Zbývá jen najít vhodnou arénu, kde se utkat tak, aby byla nespochybnitelnost pravidel.
„U mě doma?“
Vytrhl jsem se z hraní. Zřejmě jsem několik posledních myšlenek pronesl
nahlas. Protože se však jen málo kdy nechám překvapit zaskočeností, vsunul jsem jazyk do malého otvoru v jeskyni, kam světlo nesvítí.

Do pekla.

Nejdřív jsme se jen ze setrvačnosti doháněli po Vyšehradě, pak začalo jít do tuhýho masa. Nevěděl jsem kam zakopu tělo. Myslel jsem, že mě má touha zabíjet už opustila, ale mýlil jsem se. Neovládám se. Nakonec jsem jí odtáhl jenom do křoví, vzal si její buben a doufal, že ji najdou až ráno.
Odcházel jsem se slzami v očích, nic nemohlo nahradit její ztracený hlas .
Tak pravil Bůh.

Jsou slova opravdu tou správnou cestou?

Otevřená okna noci tiše spící, slabost. Spolknout očima se nedá. Otázky opět začaly dobývat nová území, měly už dokonce připravenou vlajku a první slova hymny, ale bylo jasné, jak to skončí. Nedohodli se na společné měně.
Jedni navrhovali obrázek nějaké slavné odpovědi a jiní zase zkřížené meče.

Probudil jsem se na stole. Další z bláznivých snů. Měl bych se jít možná léčit.
Viděl jsem všechny detaily její tváře. Už dlouho se mi nic podobného nezdálo, tu ženu jsem nikdy před tím neviděl, a přesto jsem ji ve snu poznal tak, jako bych ji skutečně potkal. Nedokázal jsem si vybavit důvod, proč jsem jí zabíjel. Křehkost, kterou jsem chtěl v sobě probouzet, jsem tak navždy pohřbil.
Venku přestalo už pršet a vyšel teskný měsíc, toužící splynout s okolím.
Bylo teprve šest hodin, učebnice na stole obdrželi mé sny a začaly přepisovat některé kapitoly. Nebylo se čemu divit. I já jsem začal přepisovat. Musím přiznat, že ač sen zabil mojí představu splynutí ve ztraceném gestu, navnadil mne k oživení mých rytmických vloh. Podíval jsem se do rohu místnosti, kde stál osamělý vak, zaručující majiteli odpovědi, a pochopil jeho nutnost jít ven.
Dohodli jsme se ještě na pravidlech. Já půl, ty půl. Plácli jsme si.

Když jsem přivolával výtah, měl jsem strach, že se to všechno stane. Zároveň jsem však věděl o prázdné větě, kterou bych nepoznal. Světlem mého bubnu jsem chtěl vidět všechny stíny strachu. Chtěl jsem natolik rozjasnit ovládané emoce ostatních, jako bych byl někdo, kdo drží jejich spolykané klíče a čeká vděk za prolezení celého kanalizačního systému. Odemkl jsem dveře od baráku.

Věděl jsem, že se to stane.

Ulice byla nezvykle tichá. Sice jsem pohřbil svou šanci učit se na písemku, ale dostal jsem něco, na co nezapomenu. Kroky se zbláznily do povrchu země, oči do průsvitu hvězd. Blížil jsem se k bráně a cítil silnou touhu nebýt tím, čím jsem. Trochu pozdě. Zvukový aparát mi běžel dopředu postavit mikrofon do neutrálního bodu. Blížil jsem se blíž a blížíce se blízal blízy blízkého času.
Nikdo tam nebyl. Mírný svah za bránou obýval jen vítr, který matoucně polehával na tíze prostoru. Úleva začala hledat smutek, ten byl jako vždy připraven: „Kroky jde se dál!“. Zapomenout na sen ale tak lehké nebylo, již mě prostoupila atmosféra svůdného konce a jazyk si ji taky oblíbil. Nic. Prázdnota. Vytrhané stromy. Zakrvácené šaty. Temná obloha pustila otěže svým přáním a ta ji roztrhala na zapomenuté rande. Prošel jsem pod druhou bránou, nebyl jsem si zcela jist, kam půjdu hrát, ale nakonec zvítězila lavička v nedalekém parku. Bylo to místo, jenž jsem si velmi oblíbil, nebylo se tedy čemu divit, když jsem do parku vstoupil a spatřil ji, jak sedí na mém místě a hraje mravencům státní hymnu.

Ospalost slov dostala horkou kávu s kontaminovaným alkaloidem radosti.
Zaváhal jsem nad tím, jestli toho náhodou nejsem schopen. Jestli po nocích opravdu nepobíhám a nezabíjím ženy. Viděl jsem její tvář zalitou ve formě na piškoty. „Ne, kanibalismus ne! Co to se mnou je?!“

Promiň, že vám do toho teďka skáču, ale není někdo z vás náhodou kanibal?
Dostal jsem výbornej nápad na guláš s rajčatovým podkladem a rýží, a zkrátka jsem si říkal, jestli až tohle to dočtete, nechcete ke mně skočit na papku?
Vařím já. Stačí, když kývnete hlavou.

Šel jsem po stezce naproti ní, pomalu zvedla hlavu a odkryla Radost v nadzdvihlých koutkách, až si Radost začala připadat docela nahá. I stíny sundaly svůj šat a slíbily, že nebudou rušit. Měly však jiné důvody.

„Ahoj, ty jsi Eva?“
„Jak to víš? A ty Honza?“
„Je to tak.“
„Jak je to možný? Zdál se mi o tobě sen.“
„Mě taky.“
„Co to znamená?“
„Že jsme si souzeni.“
„A kdo to rozhod?“
„Nevím, ale možná že my.“
„To přece není možný. O čem se ti zdálo?“
„Mohu přisednout?“
„Ovšem.“
„Potkali jsme se u první brány, a něco v sobě objevili.“
„A to něco bylo beze jména.“
„Ano.“
„To nechápu. Co to znamená?“
„Co se zdálo tobě?“
„Procházeli jsme celý Vyšehrad, zastavovali u každé menší stavby a …
… milovali se.“
„A jak to skončilo?“
„Nevím, najednou jsem se probudila s bolestí na prsou.“
„Aha.“

Díval jsem se do studené země a čekal jestli roztaje.

„Zahrajem si?“, řekla tónem, který sebral celý můj stud a v očích rozžehla odevzdanost.
„Dobrý výběr.“
Sundal jsem baťoh a položil ho vedle sebe. Provázky mého vaku mi potají rozvázali ruce. Cítil jsem pocit sounáležitosti kypící přímo z pramenů atomů.
O to větší bylo mé zklamání, když jsem vyndal buben z pouzdra a spatřil na něm čerstvou krev.
„Panebože, od čeho to máš?“
Mlčel jsem.
Celé okolí bylo prosyceno nehybnými větami.
„Někdo si s náma hraje.“
„O čem to mluvíš?“
„Já jsem nic neřek.“
„Tak kdo?“
„To nejsem já.“
„A kdo vůbec jsi?“

Podíval jsem se jí znova do očí a viděl stejné nezdělitelno, jakým se o mě otíraly mé myšlenky. Má všechno začátek a konec?
„Myslím, že by jsme se měli rozloučit.“
„Ty to nechceš poznat?“
„Mám strach.“
Začala potichu hrát, bylo vidět, že je to na zklamání.
Neudržel jsem se a zabil jsem ji.

Tentokrát však ne její tělo, ale její mysl. Začal jsem jí plnit tak, že vytlačovala své vlastní pocity a odevzdaně následovala mé rytmy srdce. Dal jsem si buben mezi nohy a přidal do rozdělaného světa vůní trochu vlastní esence žárlivosti.
Ani mě nepřekvapilo, že jakmile jsem začal hrát, krvavá skvrna zmizela. Myslel jsem si, že mám halucinace jenom já, ale věděl, že jestli si mám něco zkousnout, tak předtím necouvnu.
Žadoněná žádost zatím žemžela v železničním železobetonu, záhy poté, co zjistila podvod se slovem „že“.

Chápal jsem přirozenost a při tom se jí nemohl dotknout. Utíkal a znovu se vracel do nevýslovné dojemnosti. Přestal jsem hrát a políbil ji. V každém pohybu jsem vykládal příběhy o finských pláních a zalitých zahradách spontánnosti. Mravenci se vrátili ke své práci, přece jen si nebyli jisti, jestli to byl s hymnou vážně dobrý nápad. Fantazie si nakukovali navzájem přes rameno, chtěli se ujistit o nepřítomnosti nevhodných čumilů. Prokládal jsem jednotlivé polibky s polykáním vůní jejího těla. Zastavila se.

„Myslíš to vážně?“
„Tak vážně, že všichni ti, kdo mysleli, že je to až příliš vážné, budou tím zcela zahanbeni.“
„Odveď si mě.“
Nechtěl jsem nic brzdit, už ne.
Odpoutal jsem se od ní, abych uložil buben zpět do vaku, a přichystal si slova krotící mou osobnost v jiných životech. I Eva sklidila svůj lék ze stolu a sklenici vody si chtěla tentokrát vypít ze mě. Byl jsem poctěn. Vyšli jsme z parku a vydali se stejnou cestou zpět. Oba jsme věděli, co nás čeká, a užívali si vlastního váhání.
„Co je vlastně skryté? Dá se vůbec o něčem říct, že je to skryté?“
„Záleží na tom, jak si skrytá ty. Proč se ptáš?“
„Nevím. Nedokážu si představit, co to mohlo být za sílu, která nás k sobě přivolala.“
Na jazyk se mi cpalo slovo „láska“, ale vyhl jsem se mu.
„Třeba nesplněná touha z jiného soužití. Něco jako vlna znovuobjevování, zahodit pravidla a najít přesně toho, koho chceme.“
„Najít pravý orgasmus.“
„Popřípadě levý.“
Usmála se. Líbila se mi její ochota popírat slova. Byli jsme pro sebe vysoustruhováni z jednoho kusu talismanu popření, a jen dělník, který se na to již nedokázal dívat, si musel odskočit.
Prošli jsme pod druhou bránou a smáli se malichernosti svých dřívějších pokusů o seznámení. Buňky v těle se pustili do veselých demonstrací za spuštění očekávaných procesů infiltrace a schovaná slova odkryla nadšeným hlasem místo úkrytu. I přes můj slavnostní zpěv byly ve mně i pocity, které pochybovaly o pravosti probíhajícího děje. Ale rozhřešení bylo jen samolepkou pro slepce, tak proč to řešit, stačí pouze čekat na zvuk bílé hůlky a zahrát si s ním jam. Asi je to osud, popřípadě strach z prázdnoty. Viděl jsem křídla a už nebudu bezvěrec plnící šuplíky opravdovostí vlastní smrti. Budu zapomínat.

„Máš hodně sny?“
„Jen asi posledních šest let.“
„Pořád?“
„Ano. Ale spíš bych řekl, že sny mají mne, někdy mám strach o jejich skvělé nápady, já jich zachytím jenom pár, obrazy v kouřové cloně, ale co se stane s tím zbytkem? Ztraceno v nenávratnu. Přesto doufám v to, že jednou poznám toho za kým utíkají.“
„Sám sebe.“
„A ty ostatní.“
„Předávání otázek.“
„Princip vesmíru.“
Dlouze jsme se políbili, nevěděl jsem v co jsem se proměnil.
Otevřel jsem oči. Eva ležela pode mnou na zemi a její tričko zdobila nad srdcem velká rudá skvrna. Znovu jsem otevřel oči. Ne.
„Teď se mi něco vybavilo z toho snu.“
„Mě taky.“
„Něco se na konci stalo.“
„Proč se tam chceš vracet?“
„Myslím, že je to důležité.“
„Máš pravdu, ani já to nedokážu dostat z hlavy.“
Náhle se rozezněly zvony. Bylo právě osm hodin.
„Něco mi říká, ať se tam vrátíme.“
„Kam se chceš vrátit? Do snu?“
„Do budoucnosti.“
„Cože ?“
„Zkus si představit, že jsme dorazili ke mně domů a po chvilce osvobozující otevřenosti dali našim nejcitlivějším orgánům záminku pro pečlivé prozkoumání svých anomálií, odloučení, ještě, odloučení, ještě ….“
„Odloučení?“
„Kruh naděje na utíkání.“
„O čem to mluvíš?“
„Promiň, asi mám strach z konce toho snu.“
„Už jsme přece vzhůru.“
„Já vím, ale myslím, že nám někdo nebo něco chtělo něco naznačit. Vím, že bych na to měl zapomenout a být pouze vděčen tvé přítomnosti, ale s tím, jak mě to děsí, se pojí i touha nalézt svůj ztracený hlas. Je to ještě daleko přes nás.
Myslím, že jsme se potkali kvůli tomu, abychom to nalezli.“
„Odkud máš ta cvičená slova?“
„Asi moc čtu.“
„Podle mne berou knihy lidem dech, já taky hodně čtu, ale myslím, že kdybychom toho tolik nevymysleli, mohli jsme žít ještě spontánněji.“
„Možná. Ale chtěl bych se na Vyšehrad ještě teď vrátit. Když řekneš ne, zvolím to za správnou cestu a odevzdám ti svá okouzlení s doznáním.“
„Tak říkám ano, ale počítám s dvojnásobným vynahrazením nabízených
služeb, jinak dávám demisi.“
„Děkuju.“ Políbil jsem jí na čelo, ale ona nechtěla být nic dlužná a zakončila naší druhou schůzku v hájemství opravdovosti vroucným podělením o své sliny.
„Tak tedy vzhůru za dobytím snu.“
Otočili jsme se a vrátili se v čase do jednotlivých sekvencí snu. Kdybych jenom tušil, jak hodně to poseru, nikdy bych se v ní nenarodil.

Okřídlený kočár smrti začal bláznivě brzdit. Musel naložit další schýzu, přece jen to už začíná pomalu ubývat. Nenarozené děti začaly silně protestovat.

Ač jsem se snažil vyhnout všemu, co by jí mohlo napovědět o mém konci snu, měl jsem strach, že jí ztratím. Byla až moc skutečná.
Naše těla se nemohla moc dlouho dotýkat, jinak hrozilo proniknutí do opravené reality, kde sen skončil. Vešli jsme do třetí brány, kde se ve snu stalo asi největší okouzlení, a najednou byli v tom samém okamžiku. Na jazyk se mi cpaly již vyslovená slova a nedokázala si poradit s novou zásobou bumerangů.
„Je to zvláštní, jakoby ty stěny mohly mluvit.“
„To už si říkala.“
„Já vím.“
Dotkl jsem se stěny a cítil z ní chlad.
„Přece ….. , to nedává smysl.“
„Co?“
„Kdy se ten sen stal?“
„Počkej. Přišla jsem ze školy a musela se natáhnout, moc jsem se včera nevyspala, mohly být tak čtyři.“
„Teďka je osm.“
„Spala jsem jenom hodinu.“
„To já asi taky.“
„To teda proběhlo před chvílí, to je zvláštní.“
Podíval jsem se po zemi, jako bych čekal od dlažebních kostek náznak odpovědi, jejich svědectví však bylo až příliš kamenné.
„Co to je!“, podíval jsem se na ní, mé sny se začaly vracet.
„Ukaž! To je přece můj zapalovač!“
„To není možný.“
„To nebyl sen.“
„Cože?“
„To se muselo skutečně stát, ale to nedává smysl.“

Přitiskla se ke mně.

„Zapomeň na to, už mě přece máš a já tebe, co ještě chceš? Mám strach.“
„Nevím. Nechci to zahodit tiché odevzdanosti s pocitem neodevřeného dopisu, chci poznat toho, kdo si s náma hraje.“
„A proč? Vždyť nás seznámil, měli by jsme mu tiše poděkovat a zalézt do svých ulit.“
„Asi máš pravdu.“
„Pravda neexistuje.“
„Tak máš lež.“
„Pojď, vrátíme se do svého okouzlení, cesty, které hledáš, se nám smějí, nesnesu to oddalování.“

Přitiskla se ke mně ještě pevněji, až jsem měl co dělat, abych zkrotil své spodní partie. Měl jsem s láskou zapomenout na poslední odsouzení, má tvrdohlavost hledala lepší záminky, ale v jejích očích byl pronesen amen, byl silnější než já.
„Jdeme.“, vzal jsem ji za ruku, začervenala se, nebylo nic, co by mohlo oddálit naše splynutí v tajemných vodách slz. Ještě jsem se otočil, chtěl jsem vzdát bráně svůj hold, ale nebyla tam. Místo ní jsem viděl zalité údolí jasným světlem, nebylo to přirozené světlo, bylo naplněným něčím, co jsem již nikdy nedokázal vyjádřit slovy.
„Co to je?“
„Myslím, že tam máme jít.“
„Ale proč?“
„Protože sen ještě neskončil.“ , pomalu mi to začalo docházet.
„Cože? To chceš říct, že si tady pobíháme a naše těla někde v poklidu leží.“
„Já nechci nic říkat, pojď.“
Podívala se na mě a poznala, že jí nechci opustit, ale chci jen poznat důvod. Řekla něco, co muže nutí ve válkách zastavovat a obracet toužebně zrak k domovu.
„Mám strach z toho, že se nakonec dozvím, že neexistuju, ale věřím ti.“
Sešli jsme z jeskyní samoty do klášteru odevzdanosti.


Nahlédnout do otevřených spíží není vždy výsada králů, ale když si nepospíšíte, tak vám králové všechno sežerou.
V kráse údolí nebyla jen nepřisouzenost k čemukoliv, co spatřilo lidské oko, ale
ještě něco navíc. Jako když se chcete podívat do zrcadla a spatříte někoho, koho jste ještě nikdy neviděli, ba co víc, očima někoho, kdo žije místo vás.
Po kopcích se táhly zakleté lesy, v údolích ztracené sny.
Celý obraz náhle zmizel, jakoby chtěl jen naznačit, že je a o nic víc mu nešlo. Koukali jsme na bránu, vypadala stále stejně, jakoby se nic nestalo.
„Co to znamená?“
„Že bůh neexistuje.“
„Cože?“
„Myslím, že jsou jen dvě možnosti. Buď stále ještě spíme, pak je to ten nejreálnější sen, jaký jsem kdy měl, nebo jsme už dávno vzhůru a naše sny se rozhodly, že se s probuzením své vlády nevzdají.“
„Co když je ještě třetí možnost?“
„Pak sahá do nepropustného světa, o němž máme zakázáno snít.“
„Ale přesto o něm sníme.“

Nevěděl jsem, co odpovědět princezně u otevřeného okna, nechci, aby skočila.
Dopis musel zmírnit bolest mého zřeknutí se jejích citů, ale zároveň vylíčit vlastní slabost, aby se má bytost v jejích očích zaleskla. Jako odevzdanost jejím svodům pramenícím ze slov ukrývaných, jsem připojil víru, že brzy potká toho pravého, koho svým zpěvem vyléčí, a v němž rozevře království své posedlosti tak, jak se mnou nemohla. Nevěděl jsem, co udělá, v té době jsem obracel slova již v jiných ženách, ale obraz princezny smrti mi zůstala již navždy v vzpomínkách.
Byla to chyba, vím, že se mi bude chtít pomstít.

Stáli jsme před bránou a stále nemohli donutit své myšlenky k přijatelným závěrům. Znovu jsme si zkusili prohlédnout bránu zevnitř, jestli nenalezneme aspoň jeden kousek odpovědi, ale nic, vše bylo při starém udýchaném rytmu nevědomosti. Už jsme ani nemluvili, byli jsme jako děti, které hledají ukrytý poklad a svůj nález projeví výsknutím. Ale nic.
„Už se možná nikdy nevrátíme.“
„Stejně ten starý svět za moc nestál.“
„A co přátelé?“
„Však oni si už něco na hraní najdou.“
Usmáli jsme se a objali, bylo dobře, že jsme se přesto dokázali přenést, vlastně jenom já, Eva zbytečnost poznala již při úplňku spontánnosti, sice jsem byl při něm také, ale snil v tom čase o zakletých městech, které čekají na můj osvobozující lektvar. Vyšli jsme ven z brány, první kroky hladily po tváři nesmělé kostky rozpalující lávou našich vytoužených sfér, a známý svět náhle zmizel. Ocitli jsme se znovu v té podivné záři, tentokrát zmizelo všechno, dokonce i kopec, do kterého jsme šli.
„Asi se tomu nevyhneme.“
„Připadá mi to, jakoby se ten kraj sem snažil dostat každý den mého života, jakoby ale neměl dost vůle bojovat s naší zaslepeností.“
„Hezky řečeno. Pojď. Teď tě povedu zase já.“

Bylo to naposled.

Tmavé lesy ozářené rudým světlem spaly. Celý kraj spal, nebylo slyšet žádný zvuk, přitom byla cítit vůně celé krajiny, sladká jako naříznutý pomeranč.
Oči nechápali rozpolcenost krajiny, na jedné straně umlčené lesy, na straně druhé údolí polité žárem rudé barvy. Dýchalo to tak otevřeně, až to paradoxně zavíralo normální bdělost v pevnosti bez klíče. Přešli jsme malými cestičkami na širokou cestu, matku cest, vyšli na kopec bohatých barev a uviděli něco, co možná popsáno ve slovech básníka mohlo být jako nepopsatelno, my jsme však věděli, že je to jedno. Černý zámek zatěžoval své okolí nepostradatelnou přítomností, v jeho věži plálo ono světlo, které již tolikrát svádělo boj s mojí chimérou zařaditelnosti.
Dívali jsme se do očí, nechápal jsem, kde bere tu odvahu. Viděl jsem jí tam radost, jíž jsem nemohl oslabit svým zahlcením z okolní krajiny. Měl jsem pocit, že slova jsou jen pro ty, co neumí mluvit.
Cesta se stáčela níž a níž, v trávě to začínalo šustit, jakoby byla plná hadů, ale nic tam nebylo. Náhle cesta skončila, dál byla již jen zarostlá louka, ve které zámek stál. Byla to výzva pro ztracené bludiště.
Začali jsme se jí prodírat a stále více přijímali pocit, že už je čas. Okolí bylo uzavřeno nepropustnou zdí zrakům těch, kdo tam vůbec nebyli a v polibkách bránících něžnost před nájezdy zlotřilých dotyků vzkvétalo něco, co v očích náhodného pozorovatele mohlo znamenat válečné pokřiky v neznámém jazyce.
„Je fajn, že jsem se nezbláznil jenom já.“
„Je fajn, že já jsem se zbláznila.“

Odměna křiků spláchla špatné zprávy z pobřeží bolesti, nic nekončí věčně.
Panují ve mně názory o podrobnějším rozvětvení předešlého odstavce, ale co by vám pak zbylo do vašich ložnic, ptám se? Cola a buráky?

Leželi jsme vedle sebe s pocitem nedokončené práce, ale zároveň věděli, že další vlna orgasmů by nás mohla ukolébat v říši spánku. To jsme si nemohli dovolit. Ač jsme se smířili s tím, že žijeme jenom teď a sen možná jednou skončí, měli jsme strach. Byli jsme nadopováni knihami a filmy o předčasně ukončené lásce a nechtěli se držet scénáře o probuzení. Cítil jsem její myšlenky a byl jsem přesvědčen o jejich skutečnosti. Má skutečnost se již smířila s tím, že její skutečnost mě skutečně naplňuje neskutečnou skutečností, a to tak skutečně, jak ještě žádná skutečná skutečnost neuskutečnila.
Drželi jsme se za ruce a pozorovali hvězdy, které tam nebyly. Viděli jsme místo nich souhvězdí homérských eposů v bitvách za opravdovost.

„Četla jsem, že jednou až vymřou všichni lidé, vrátí se dinosauři zpátky.“
„To je zajímavý názor. Myslím, že jsme jim již pootevřeli dveře.“
„Myslíš, že brzy vymřeme?“
„Já myslím, že jsme zemřeli už dávno, hned jak jsme se rozloučili s tím, co nebudeme moct mít, teď jenom čekáme na další život, kde se to možná stane.“
„Takže jsme už vlastně mrtvý?“
„Dalo by se říct.“
„Tak, kde jsou ti dinosauři? Chtěla bych si jednoho ochočit.“
„Jen aby si on neochočil tebe, třeba v zubech.“
Chtěl jsem jí políbit na usmířenou, ale sled mých smířlivých gest přerušil táhlý tichý zvuk. Bylo to jako bájná píšťala svolávající honce na lov.
„Co to je?“
„Asi je čas poznat náš osud.“
Oblékli jsme se a vydali se k hradu, odkud zvuk vycházel. Vysoké stvoly louky začali ustupovat do stran, nadobro pohřbily návrat dinosaurů.
Brána zámku byla otevřená, zdálo se, že nikde není živé duše, a skutečně, jakmile jsme do něho vstoupili, zvuk píšťaly ustal. Rozrostlo se nebývalé
ticho, až bylo hříchem ho plnit slovy. Možná kvůli tomu to tak skončilo.

„Halóóóóóóóóóó!!!“
„Je prázdný.“
„Třeba je to dar pro nás.“
„To si nemyslím. Proč si s náma hrajete !!!!!!!!!!“
„Je tady fakt divná ozvěna, myslíš, že tady mají nějakou hodně velkou
ložnici? Pomalu na mě padá únava.“
„To nevím, zkusíme to projít. Líbí se mi ta barva.“
„Černá? Aby to nebyla nějaká hrobka, třeba ještě někoho probudíme.“
„Jasně. Já políbím spící princeznu a ty spícího prince, a pak budeme šťastně žít ve společné bigamii až do smrti.“
„Tak to doufám, že to bude nějakej krasavec, a ne jako ty. Chyť si mě!“
Rozeběhla se po točitých černých schodech, asi nikdy nedosáhnu takové svobody, jakou měla ona. Chtěla zalézt do jakýchkoliv dveří, ale všechny byli zamčené. Později mne napadlo, že za nimi nic nebylo, ale nechal jsem to být.
Proběhli jsme celý zámek, ale nenašli jedinou skrýš, po které všichni tolik
touží, nic, co by pro nás mohlo býti přichystáno. Zbývalo jen jedno místo.

Věž.

Dveře do věže byly otevřeny, schody byli střídavě natřeny bílou a černou barvou. Připomínalo to jakési piáno čekající až svými kroky zahrajeme „Ovčáky čtveráky“ popřípadě, při rychlejší chůzi „Skákal pes přes řezníkův stůl“.
Pro ty, co neznají slova poslední písně, krátká ukázka.

„Pejsku náš, cos dělal, žes tak málo skákal?“
„Nevím sám, řekl nám. Hop a skočil do jitrnic.“

Tato píseň představuje nestálost esoterických požitků, neboť v jednom výkladu může posluchače napadnout, že si pes polepšil a přinejmenším se dobře najedl jitrnic, zato v druhém, že byl sám hlavním ingrediencí mletého masa. Třetí výklad, který se v učebnicích již neuvádí, pojednává o psu, který zbohatl na distribuci jitrnic svého pána, ale asi je dobře, že tento výklad veřejně nedegeneruje již tolik degenerované degenerace uvázaných psů.
Tolik ke schodům.

Omlouvám se všem těm, kdož si přáli, aby tento příběh skončil jinak.

Vešli jsme do místnosti, jejíž rozměry absolutně neodpovídali rozměrům, jakými nabývala zvenčí. Byla to velká průmyslová hala zdobená gotickými reliéfy, přesto však byly vidět vědomosti o probíhající průmyslové revoluci tam venku, znamenající pro mnohé smrt a pro jiné zoufalost. Chci víc než chci.
Ocelové stoly ve dvou řadách byly propojeny jakýmisi ozubenými pásy. Po zádech nám procházel mráz a vyměřoval dráhu, kterou poběží. Chtěl se pokusit o rekord. Bylo více než zřejmé, že je to pitevna. Na některých stolech byla ještě krev. Ale co ty pásy? Jakoby spojovali jednotlivé nebožtíky těsně před smrtí pocitem, že v tom nejsou sami. Asi to nepomohlo.

„Pojď pryč.“
„Ne, ještě nedohrála kazeta.“
„Jaká kazeta?“
„Kazeta o smrti.“
„Cože?“
„Věř mi.“
„Dobře.“

Procházeli jsme kolem stolů, znamenajícími pro stvoření odpočinek před úlevnou ztrátou krve, a přáli si probudit se vedle sebe. Za posledními stoly bylo několik schodů, ale nebylo vidět, kam vedou. Zastavili jsme se před nimi. Byla to černá stěna, však mnohem černější, neboť nebylo vidět její strukturu.
Vzal jsem jí za ruku.
„Je čas se dovědět pravdu.“
„A co když se pravda nechce dovědět o nás?“
Podíval jsem se na ní a věděl, že to dělá jen kvůli mně. Strach a Velká Zodpovědnost lítali mezi námi jako o život, a jediné na čem se ti dva dokázali shodnout bylo to, aby to neskončilo špatně. Jejich radostné potřesení rukou po podepsané smlouvě však nestačilo.
Vešli jsme do tmy. Nejdřív to byla jen absolutní tma, potom absolutistická, a na závěr, aby byly vyjmenovány všechny druhy této vznešené barvy, adventní.

Šli jsme podél divné zdi, přes strach jakým mě Eva doplnila o můj, jsem byl rád, že v tom nejsem sám. Aspoň jednou. Světlo na konci tunelu stále nepřicházelo. Propasti propasti. Kde je konec, nebo aspoň začátek?
„Jsme tu.“
Místnost byla osvícena jen světlem z oltáře uprostřed místnosti. Byla to ta samá rudá barva, jakou jsme viděli venku, ne krvavá, jen nepopsatelná.
Světlo vydával ubrus přehozený přes oltář. Nevydržel jsem to.
„Co to znamená?“

Držel jsem ubrus v ruce a nápis si četl ještě jednou.

„ŘEKNI TO. A co máme říct?“
Přál jsem si, aby to nebylo to, co si myslím.
„To nechápu. Někdo nás zatáhl takovou dálku, jen kvůli tomu, abychom něco řekli. Ale proč? Copak tohle všechno můžou změnit slova?“
„Asi ano.“, věděl jsem, že je to ono.
„Nechápu, napadá tě něco?“
„Nevím.“
„Tak se vrátíme zpátky, ať si to řekne někdo jiný.“
„Myslím, že před tím neutečeme.“
„Ale zkusit to můžem?“
„To jo.“
Chtěli jsme odejít, ale stěny nás nepustili. Místo, kterým jsme přišli, bylo zeď.
„Jsme tady zavřený.“
„Doufám, že ten, co si s náma hraje, má radost.“
Nápis se ještě sám rozzářil.
„To bych brala za souhlas. Ale co to může být?“
„Myslím, že se jedná o ten sen.“
„O jaký sen? Tohle všechno je sen!“
„Myslím ten, co se nám zdál před naší druhou schůzkou.“
„Nevidím v nich žádný rozdíl.“
„Já ano.“
„A co?“
„Pamatuješ si, jak ten sen skončil?“
„Ano, byli jsme v parku nad bránou a milovali se, pak už jen ta bolest na
prsou, když jsem se probudila, nebo vlastně myslela si, že se probudila.“
„Právě ta bolest je podle mne vykřičník za otazníkem.“
„O čem to mluvíš?!“
„Zkrátka, v tom mém snu to milováním neskončilo.“
„A čím teda?“, neodpověděl jsem hned, ticho rdousilo hlásky v krku.
„Zabil jsem tě.“, odpadlá slova se studem neměli kam vrátit.
Nevěřícně se na mě podívala. Jak zmírnit potřebu nebýt aktérem děje?
„Cože? Zabil jsi mě? A proč?“
„Sám si to nedokážu vysvětlit, nebyl jsem to já, víš, že bych ti neublížil, ten kdo tě zabil, měl rád zabíjení, ale já jsem to nebyl, věř mi.“
„Tak proto ta bolest, cítila jsem, jak mi krev stéká po břiše, ale když jsem se ho dotkla, nic tam nebylo.“
„Věř mi, já to nebyl.“
„A jak ti mám věřit, když si mne už jednou zabil?“
„Nemám žádnej důkaz, jestli narážíš na tohle, je to jen na tobě.“
V přítmí rudého světla jsem do jejích očí neviděl, jen doufal v odraz předešlých chvil.
Políbila mne.
„Děkuju.“
„Nikdo by nikoho neměli trestat za sen, který nechtěl. Zvlášť, když ten někdo jsi ty.“
Tentokrát jsem políbil já ji. Otočil jsem se a viděl, jak nápis pomalu hasne.
„Možná už můžeme odejít.“
„A jó, tou stěnou se už dá projít, teda až tohle budu někdy někomu vyprávět, tak neuvěří.“
Vraceli jsme se zpátky na začátek.
„Hlavně, že věříš ty.“
„Já už věřím všemu. Sice nejsem na šílenosti nějak vysazená, ale toleruju je.“
„Takže všehovíra? Vše je.“
„Amenorrhoea.“
„Cože?“
„Něco jako amen, jen delší.“
„Doufám, že až vstoupím do tvé víry, nebudu muset projít nějakým šíleným křtem.“
„Dost možná.“


A to „dost možná“ byla na černé stránce předzvěst pro ni nenarozených slov.


Vystoupil jsem ze třetí vyšehradské brány, byl jsem šťasten, že to mám za sebou, očistec od hříchu ve snu. Ne dlouho. Byl jsem sám.
Začal jsem zmateně pobíhat kolem brány a volal její jméno. Nic.
Už mne to přestávalo bavit. Hrát si na slepou stařenu se snem.
„Už to nechciiiiiiiiiiiiiiiii!!!!!“
Neodpovědi špatně hasí žízeň. Nenapadalo mě vůbec nic. Měl jsem strach, že jí už nespatřím, že zůstane ve snu a já vzhůru. Navždy v odloučení.
Vyběhl jsem do kopce, do parku, kde sem jí ve snu zabil, a uviděl ji.
Ležela přesně na tom samém místě, s krvavou skvrnou na tričku v hájemství nevýrazných keřů. Jen její buben chyběl. Měl jsem ho doma.
V slzách jsem k ní klesnul, jakoby slzy mohly smrt spláchnou do kanálu. Na konci kanálu byli však mé oči. Krev byla čerstvá. Zvedl jsem jí ruku v naději, že zůstane ve vzduchu, nebo aspoň nahmatám puls. Niccccccccccc!!!
Zavřel jsem oči, snažil se vzpomenout na to, kdo chci být. Když jsem je otevřel, ležel jsem na Evině místě a ona klečela nade mnou. Přes mikinu jsem měl rudou skvrnu. Brečela.

„Evo! Ty žiješ!“
„Proč si mě zabíjel? Nebyl to nikdo jiný, byl jsi to ty a věděl si to.“
„Evo!!!!!“
„Vrať se!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
„Nééééééééééééééé!!!!!!!!!!!!!!!“

Nůž se mi zahryzl do hrudi. V chlopni se zastavila krev. Tupá bolest přestala bolet, zbyl z ní jen bolestný odvar toužící oplatit noži to, co způsobil.
Probudil jsem se doma rukou svírajíc zádumčivě hruď. Eva ležela vedle mne.

Byla mrtvá.

Probudil jsem se opět na Vyšehradě, na místě, kde ležela Eva, byl pouze její zakrvácený buben. Krutá daň.

Neprobudil jsem se.

Ve spánku iluzí, toužících po člověku jako po chutné kořisti, jsou místa, kde boje za své sny jsou rozhodnuty odhodláním zúčastnit se prohry.

V nich stojí chrámy samoty a přihlížejí boji smíchu s mrtvou otevřeností. Toto není jen pouhé vyobrazení zamotaných slov pro potěšení mých a vašich otázek.
Toto je smrt někoho jiného.

Již nemohu pokračovat dál v této tezi. Chci se vyhnout odeslání vjemů do řídícího centra, kde budou rozmělněny na surový prach. Možná se tak právě stalo a předešlá věta neplatí, vím však, že budu žít vždy pro svou smrt a má smrt pro mne. To bude trvat až do chvíle, kdy otevřu dopis s pozváním na naší svatbu.
Pak teprve zemřu. Vysílen otevřeností nože na dopisy.

Jen zlaté město zapomenutých pocitů v podzemí bude stát vždy dál, nikdy k němu nepřijde Konec zaklepat na dveře, aby mohl pronést svojí oblíbenou repliku:
„Bude to už všechno?“.

Zůstane skryto v nevyslovitelnosti země nářků, kam proniknou jen ty nejzdatnější bolesti z nenacházení vhodných slov.
Do mé smrti na mne bude čekat s klíčem k zavřenosti.

  Bude čekat až zapomenu, že jsem zapomněl.