Výplach - Cosmic Ethno

Postrach kajícnosti

vyslance nekajícností

Destilace usurpace malé myšky v klubku koček.

Noc oplývající září hvězd, starý hřbitov a tak ticho, tak ticho, až skoro připadá podstatě jako vyvolenost.

Vrznutí branky.

Kroky postavy zahalené do černého sukna se tiše kradou po mokré trávě a hrají melodii listí mezi prsty nohou. Temné stíny spojují se v žárech malých svíček na náhrobcích a závan věčnosti pohrává si s jejich tužbami.

Postava teď v pokleku u nejvzdálenějšího rohu tiše šeptá do dlaní nevyplněné tužby, chtěla by tu ležet s ním, aspoň na chvíli.

Ztracené drama života omšelou písní častuje mysl ženy, jež svou nejdražší část sebe ztratila v hlíně.

Sedla si vedle a snažila se obnovit všechny vzpomínky, i když věděla, že ji jak krása, tak žalost spojovat bude.

Z bílé záře snu se ony minulé děje rýsovat začly.

Obraz.

Nad hlavami měšťanů hrdě prolétl orel, v zobáku svíraje malého potkana, nikdo ho však nezhlédl, neb všechen zrak osob i zvířat spočíval na vrcholu hradu, odkud vycházel v bílém hábitu vyslanec krále...do místa vařícího krev.

Prošel zadní bránou a po minutí posledního domku se ztratil v lese.

Proč on musel být vyvolen tento rok už po třetí, proč on musí do středu země jít, do tmavého místa bez života, kde slunce nevyjde a nevyjde?

Cesta ubíhá snadno a jako by ho přes jeho strach něco velmi táhlo.

Třetí den své cesty, po zdolání velehory bránící mu v cestě, se mu srdce v krku sevřelo na maximum. Přikován k zemi nemoha popadnouti dechu, nasával tíhu prostoru. Uprostřed přenádherné krajiny místo beze světla.

Okolo ptáci poletovali a černá hmota nevpouštějící ani ždibec slunce připomínala propast v prostoru.

Vyslanec zděšen představou následujících hodin, chtěl vzdát úkol svůj, nemohl však, jeho tělo již bylo v moci temné propasti.

Po skalnatém srázu nechtěně, nečekaně a lehce sběhl, ostružiním odložil si cáry šatu a spočinul necelý kilometr před nádherou temných sil. V očích se mu leskl domov.

Procházel okolo vysokých smrků, jeden od druhého sto metrů vzdálený. „Óóó, jaká podivnosti vyskytuješ se tu“, proběhlo mu hlavou, když se chtěl napít se ze studny plné hadů.

Vyšplhal se na kamenný ovál jakoby zaražený v hlíně do sta metrů a ve zraku rozprostřela se mu nejtmavějšnost, před kterou stály tři domky, ač vzdáleny od sebe, svíraly střechy jejich přesný půlkruh.

Jakmile se dotkl kliky domku vpravo, rozezvučel se vzduchem vysoký tón, sraziv ho k zemi, ustanul.

Těžce své nohy vyvýšil opět, ale rázem se mu podlomily, musel se na chvíli vydýchat a přitom si přál, aby mu přestalo hučet v uších.

Když se už s větší jistotou znovu postavil, jeho zrak, ač stále ostražitý možnostmi dějů, vstřebával nádheru umění, v jakém domky vybudovány byly.

Cítil půdu, jak ještě nikdy a po užívání si váhání se se zatajeným dechem dotkl kliky prostředního paláce.

Zemětřesení.

Trhliny v zemi tak často u sebe, že málo chybělo k vytvoření kráteru. Na jednom kousku půdy, obklopen propastí do největších hloubek jeho mysli, držel se okrajů a nic si již nepřál. Přeskočil propast bez rozmyslu a chytil se pevně dveří do levého chrámů. Nad jeho očekávání se s rachotem rozmázl do světnice.

Místnost nebyla, jak čekal, krásně vyzdobena, vypadala normálně, ve slohu jeho rodné chatrčky.

U stolku, otočená zády, seděla postava v černém suknu s kapuckou staženou do očí.

„Odejdi. Jsi dobrý člověk, škoda by tě byla, zde pouze nenávist vládne,“ zazněl jakoby ze všech rohů jemný ženský hlas, částečně spojen s ozvěnou.

„Odpusť, paní, že vtrhám sem tak, ale byl jsem vyslán králem, mým pánem, abych rozřešil zvěsti o útrapách všech, kdo sem kdy zavítal. A podle vašeho hlasu mé srdce říká, že odpověď musíte znát.“

Postava vstala a otočila se k vyslanci s tíhou okamžiku v očích.

„Jak se jmenuješ?“

Na chvíli zmaten krásou očí ženy zaváhal a už lehčeji a uvolněně odpověděl.

„Osis, a vy, jak vám říkají?“

„Mé jméno nechtěj znát, posaď se Osisi. Znám odpověď, ale moc mě tíží. Zde ze země vyústila prázdnota, ve které vládnou bytosti pouze nenávisti schopné, mnoho již bylo těch, kdož pokusili se proniknouti do nenávisti a v dobrotu ji převrátit, ale jejich samotná mysl se v čistou nenávist přeměnila a jejich duše teď větší sílu nenávisti dává a pomáhá jí k růstu, již brzy vše tu temnotou zahaleno bude, pospěš pryč, neb tvoje duše posílí ji.“

Uchvácen dramatičností vyprávění jakoby omámen snad.

„Ó paní, já, já cítím, že mám sílu zvrátit vše po vaší řeči a zkusím odvrátit vámi prokletou nenávist do jiného kraje.“

„Vím, že bych tě nadobro přemlouvala, ale slyš, že pouze nenávistí nenávist odsunouti můžeš do vlastního já, ale boj s ní zůstane ti stále před očima.“

„Vrátím se pro vás, ač neznám vaše jméno, myslet na vás budu.“

„To budeš i tak, sbohem“, dořekla žena a Osis zůstal stát před sloupcem tmy.

Všechny tři chrámy zmizely.

Ještě stále plný odhodlání vkročil do prostoru.

TEMNOTYCHTIVOSTI

 STÁLE NENÍ DOSTI,

 NATÁHNI RUKU A DOSTANEŠ

DÁVKU!!!

Osis omámen prostorem, uposlechl vítající nápis na seschlém stromě a v tu ránu se do něj zapíchaly snad milióny jehel a on stále ještě v bolestech prolítával nad černou krajinou.

Z tisíce hrobů valil se černý kouř, černá těla vedle hrobů. Vylétl z lesa a za planinou drátů s hlavami, až teď si všiml, tělům chyběla, v černé vodě černý zámek stál a on vchodem prolétl a do hlavního sálu zavítal.

Jaký šok upadl na něj, když na vysokém trůně v černých šatech stála žena, jež mu před chvílí cestu rozmlouvala.

„Vítej, co přivádí tě, snad nemáš chuť na očernění mysli, hahaha.“

V tu chvíli Osis ztratil vědomí, poklekl:

„CHCI SLOUŽIT TVÉ NENÁVISTI, MÁ TEMNOSTI.“

„Budeš mi dobrým nástrojem, znáš kraj a jsi učený, zde vaříme temnotu v kotlích, dostaneš sebou velkou zásobu a vrátíš se do kraje rodného a rozšíříš ji pod záští učení do myslí všech, kdo s nadějí vzhlížeti do tvých očí budou, hahahahah, už běž, chceš mi přece udělat radost?“

„ANO PANÍ, UŽ LETÍM.“

Vylétl z hradu a s plným vakem černoty se teď vynořil ze tmy a světlo ho málem zabilo, naštěstí myšlenka v hlavě, „ať už je všude jenom tma“.

Královna se dívala za Osisem a po krátkém úsměvu se ztratila ve tmě.

Osis s černýma očima zdolával teď pro něj nepříjemnou krajinu a jediná souvislost z jeho předešlého cítění bylo to, že se stal vyslancem druhé strany. Jakoby s láskou otočil se na vrcholu hory a pozoroval teskně prázdnotu.

Za tři dny dorazil do rodného města, už však pro něj nebylo rodným. Trvalo jeden den a získal kázáním davy lidí a posléze i samotného krále, málo bylo těch, kteří nenásledovali kázání.

Osis se usídlil na hradě místo krále a pomalu začínal být šťastný.

Obloha den ode dne začínala tmavnout.

Jednou v noci však sevření krku popadlo ho zas, měl strach z lidí, kteří mu ještě nepodlehli a náhle zaslechl známý hlas:

„Nenávistí nenávist odsunouti můžeš do vlastního já, ale boj s ní zůstane ti stále před očima.“

Jakoby se probral ze sna, vzpomínkami však omdlel.

Druhý den na kázání v nedaleké vesnici, kde už davy provolávaly jeho jméno, spatřil vzadu v černé kápi, nosiv taky rád, ženu, jenž tento úkol dala mu. On mlčky hleděl jí do očí s úsměvem, však slzy zhlédl.

Uvědomil si náhle, že není čím je a je čím není. Zvrat tak mocný zasáhl ho a během tří dnů obrátil vše ve staré, však těla mrtvých protestantů ležela tu nečinně.

Měl sílu a dav měl k dobru.

Okamžitě všichni sebrali se a vyrazili k podstatě temnosti a obarvili ji duhovými barvami.

Teď místo černoty tu duhový sloupec v poli stojí.

Lidé byli rádi, že černota je pryč, však nevěděli, proč byla tak špatná, jejich mysl pokryl temný stín.

Osis oženil se s dámou připsavši mu na hřbet jak smrt, tak lítost.

Ale nepromluvila již a stále mlčky po chodbách hradu sama chodila, ten hrad dostal od krále darem, aby mohl klidně spát.

Černota v něm však stále byla a pro ochranu lidí musel skonat.

Když otrávil se vínem, lítost a lítost, jen udělal chybu a byl vyvolencem smrti, strašně chtěl žít s chotí, a tak v naději, že bude duchem, odkázal jí celý hrad.

Déšť.

Slza v oku zpátky nemůže,

tak vykloní se trochu.

Postava ženy z hrobu vstává, i když chtěla by, aby dům tu stál a povídat si mohla. Opouští hřbitov a kapky na hroby tu hrajou.

V hlavě myšlenka znící:

„Což nepochopils rozdvojení osobnosti???“

Vrzot branky. Kočár černý.

Jó, to temnota již zaplavila svět !!!

Hahahahahahahaha...........

Myška ukryta v klubku nití odechla si, to kočky přestaly si chvilku hrát. Chtěla si vzpomenout, proč doň vlastně lezla, a již to téměř měla, když babička zapíchla do klubka dvě jehlice.

Velice stará babička únavou v chůzi usínala a když uviděla postel, šla si lehnout na pole. 

                                          A.D.