Výplach - Cosmic Ethno

                                                         Mystické tajemství pohledu vzhůr

                                                                   odraz v očích skrývá,

                                                                 každému jiná září nejvíc,

                                                           pro dobré mravy stále smeká.

Spánek klepe na dveře.

Plná noc všech představ o věcech nepoznaných, být tak první, kdo nalezne je, a proslavit se tím.

Však sláva, jak známo pomíjivá je. Proces pomíjení však táhne se a táhne.

Noční poštou vyslané signály do tmavé oblohy, kde malé lampičky ozařují prostor kolem sebe. Mračna prachu z roztříštěných těles drží se jich zuby nehty.

Nad jezerem, kousek od mé chaty, se vytváří hustá mlha, celé prozstředí se rázem stává magickým. Zvuk vzdálené sovy sílí, mám pocit, že je tady něco navíc, nebo někdo, je cítit jiný pach vzduchu.

Na druhém břehu se rozsvěcí malé světélko v jedné z chatek, krátké stíny míhají se v něm. Je slyšet tichá řeč, praskot žárovky, pak krátký stén a zas jen rozlehlá pláň hvězd.

"Věro! Pojď už domů, je zima, ať se nanastydneš."

"Ještě né, mami, mě je tady příjemně, asi se půjdu, ještě projít, běž si lehnout, já přijdu pozdějc."

"Ale nechoď moc daleko, tak teda dobrou noc!"

"Dobrou."

Hluboké lesy mě pohlcují, povrch se tak mění, mech lahodí, trny štípou, odraz hvězd v jezeře určuje mezník vody a pevniny. Nevím, co mě tak táhne od vody, asi ten neurčitý prostor za každým stromem. Moje tělo je v kouzelné moci lesních víl a samo si razí cestu do jakéhosi vnitřku. Mírný šum se zachvěl mezi stromy. Po zvuku zas mé nohy táhnou, jakoby sami věděli, kde chtějí spočinout. Trochu jsem se nahla přes okraj malé skalky, dva stíny, jak rychle cpou se lesem pryč.

Spěchají, furt se otáčejí.

Zpoza keře, schovaná před všemi stíny světa, pozoruji scenérii, jak na plátně. Stíny zalézají do krátké vápencové chodby, jež ústí do malé jeskyně. Tradice toho místa sahá až do hlubokého pravěku.

Nemám odvahu podívat se tam, nejistota mě tak pohlcuje. Již v kroku vracím se zpět, v mém vědomí se cosi hnulo. Hledám v mysli, co tak do pohybu by se dalo v toma malém prostoru, svíraném lebkou. Aha, už vím.

Strach zmizel.

Krátký smích, vycházející z vápencové hory mě fantazií strhává. Větvičky, kterých se zachytávám, jako by cítily moji opatrnost a nevydávají žádné zvuky. Ocitám se na malé skalce přímo naproti vchodu do jeskyně.

Tmavé stíny v hluboké tmě se rozostřují, oheň z jeskyně se roztahuje po malé výseči lesa. Pokrčením nohou se vyhýbám ozáření a pomalu po jedné stíněné stěně maké skalky slézám dolů.

Lámání dřeva a praskot v ohni na chvilku utichá pod dialogem.

"V pohodě, ne?"

"No, myslíš, že to byl dobrý nápad pouštět se do těhlech malejch chatek, za chvilku si nás zmapujou a pošlou na nás hromadu poldů s čoklama."

"Neměj strach, kamaráde, tohle je zlatej důl, o tý stařence se dozvědí nejdřív tak za dva dny a do tý doby už budem v tahu."

"No snad jó, ale ráno musíme zmizet, jasný?"

"Jasný, jasný, ty děláš jako bych v tom byl ňákej začátečník.....tak se podíváme, čím jsme se napakovali, ne?"

"Jó, otevři to."

Krátký stén pytloviny se pohltil  praskotem dřeva v jazycích ohně.

"Co to je?"

"Ty vole?"

"To mi chceš jako namluvit, že riskujeme svobodu kvůli tomu, abysme se napakovali žehličkama a mixérama?!!!"

"Musí tam bejt ještě něco, byla tam tma, ještě se můžeme vrátit."

"Ses zbláznil, ne? Nemá cenu dráždit vosí hnízdo, ale počkej.... ještě tam něco je."

"Truhla, ty vole, já ti říkal, že z toho něco kápne."

Pot na zádech je čím dal ví nepříjemný, ale proč se pohybuje směrem nahoru? To nebude pot!!

"Ááááh, ne!!!"

"Co to bylo?"

"Mám pocit, že tady někdo čmuchá."

Rychlé kroky v jehličí.

"Á, to se podívejme, co nám to sem zabloudilo za holubičku. Jak seš tady dlouho?!!! Cosi slyšela?!! Mluv!!!!!"

"Nic, šla jsem jenom kolem a viděla ten oheň, ztratila jsem se."

"Ztratila, jó, svaž ji, ještě nevím, co sní uděláme. Co sebou tak šije? Nemá epilepsii?"

"Něco mi leze po zádech."

Tak slizce chlupatá, šmátrající ruka na zádech ve mě vzbuzuje ještě větší vlnu odporu.

"Á, už ho mám, má na zádech nějaký ornamenty."

"Ukaž mi ho."

"Chytej."

Brouček ve vzduchu roztáhl křídla a nad ohněm se zmateně usidluje.

"To je smrtihlav!"

"Smrtihlav? Je nebezpečnej?"

"Není, ale málokdy přináší dobré zprávy."

Kdy oko zaznamená prostor tak, aby mozek co nejrychleji reagoval?

"Co dělá!!!!"

Konývka s vodou zaplavuje ohniště, v hustém dýmu vysmekám se ze slizkých rukou a úprk se na mojí stranu právě přiklání.

"Chyť ji!!! Dělej!!! Co čumíš? Běž za ní!!!! Dělej!!!"

Rychlý dech mi šlape na paty, předtím tak milé prostředí nočního lesa teď samé strouhy předkládá. Ne, já snad neuniknu.

"Á, už tě mám!!! Kampak spěcháš? A to se ani nerozloučíš? Ty si teda, tak honem zpátky, ať to stihneš napravit."

"Nééé, né, pusť te mě, já jsem vám nic neudělala, tak proč?!! Nikomu o vás neřeknu."

"Ale mohla bys."

"Už jí konečně svaž a pořádně!!!"

Pouta z provazů mě škrtí, chci křičet, je pozdě, nemůžu mluvit, náplast přes pusu, sterilní zápach, doufám, že se o nic nepokusí.

Mluví potichu, neslyším je, vidím jen stíny v doutnajícím ohni, něco se blíží!! "Auuu!!!"

Víčka mi otvírá silná bolest mezi nohama, roztrhlá sukně, jsou pryč.

Otvírám oči, jsem tak slabá, vše je bílé, bílá okna, bíle tvářící se svět za nimi, je zima.

Jsou zde postele, ano chápu, jsem v nemocnici, všichni spí, jsem tak slabá.

Voda na stolku se snaží dosáhnout na mou ruku, nedosáhne, prsty se jí stále snaží přesvědčit, ano, už se jim daří ji natočit, ne, to ne, spadla.

"Ty seš vzhůru? Ještě jsem tě neviděl vzhůru a to jsem tady už tři měsíce."

"Tři měsíce, jsem tak slabá, co se mi stalo?"

"To nevím, ale počkej, zavolám sestru, máš žízeň co? Ani se ti nedivím, na napij se ode mě."

"Díky."

"Sestróóóóóóóóó!!!!"

"Ach, to je nádhera, musela jsem nepít fakt dlouho."

"Á sestro, podívejte, kdo se vám probral !!"

"Panebože, musím zavolat doktora!!"

Bíle oděná sestra v černých vlasech zase mizí, začínají se všichni probouzet.

"No, asi jsi spala fakt dlouho."

"Je ty jsi vzhůru, jak se jmenuješ?"

"Jak se jmenuju? Nevím, nevzpomínám si."

"Aha."

Vchází další člověk v bílém, má plášť, jde ke mně.

"No dobré jitro, tak jak pak se vám spinkalo?"

"Díky, dobře. Jak se jmenuju?"

"Věra Aldebaranová."

"Věra?"

"Aldabaranová, co si pamatujete?"

"Nevím. Jen nějaké útržky, něco s jezerem."

"No, Věro, musíme tě převézt na samostatný pokoj, schází nám ještě nějaké testy, které jsme nemohli provést, když jsi spala, a dám vědět tvojí matce, včera tady byla, bude mít moc velkou radost."

"Máma?"

"Uvidíš, že si na všechno vzpomeneš."

"Jak jsem tady dlouho?"

"Dost dlouho, jedenáct měsíců."

"Panebože!"

"Ještě si odpočiň, tvoje tělo si musí zvyknout na spánek, až se probudíš, budeš už na samostatném pokoji."

Odchází, sestra za ním zavírá dveře, něco mi nese, jídlo, ano jídlo, mé vnitřnosti prozkoumávají ta divná sousta, plné břicho mě uspává, nechci tak dlouhý spánek.

Jak asi málo otvírám oči, bolí mě, nová místnost, doktoři, myslím, že jsem v pořádku, podle toho, jak se tváří, odcházejí. Za dveřmi někdo čeká, poznávám ji.

"Věro!!!"

"Mami?"

Objímá mě.

"No tys mi nahnala, teď už bude všechno v pořádku, uvidíš, jsem tak šťastná, vypadáš dobře, ukaž se mi, vrátíš se do školy, uvidíš, za týden tě prý pustí na zotavenou, Věruško, zlato moje."

"Mami!"

Znovu mě objímá, tečou mi slzy, samy.

Vše začíná utíkat, každý den se cítím líp, jak říkal doktor, zítra domů.

Krajina ubíhá, cítím matčiny slzy, i když je zticha, dívám se z okna, vše je bílé, konečně krásně bílé. Vzpomínky se mi vrátily, znásilnili mě, prý několikrát, jedenáct měsíců, obrovská propast.

Domov.

Tak známé, staré místo, začala jsem něco cítit v těle, můj pokoj, ano, můj pokoj, je to on, nic se tu nezměnilo, vše je na svém místě.

"Mami, co je vůbec za měsíc?"

"Prosinec, děvče, už je prosinec."

"A co se s nimi vůbec stalo?"

"S kým?"

"S těmi, co mi.....to udělali?"

"Nevím, ještě je nechytili, prý předtím ještě někoho zabili, měla jsi štěstí, dítě."

Objímá mě, znovu jí tečou slzy, má mě tak ráda.

Všichni spí, cítím to, cítím, že musím jít ven, měsíc na mě čeká. Beru si teplou šálu a rukavice. Konečně venku, jak je krásná má pára od pusy, jenom má.       Přicházím ke břehu, na vše si vzpomínám, to světlo v malé chatce na druhé straně mě znovu vrací do toho okamžiku, hladina je zamrzlá. Něco mi na tom všem vadí, asi potřebuji mít všechno tak, jak bylo.

Hvězdy v jezeře.

Jdu dál po břehu, u sousedů se svítí, nahlížím do okna, to je má kamarádka, jak se změnila, musím zaklepat, natahuji se, ještě mě bolí záda.

"Kdo je tam?"

"To jsem já, Věra."

"Věra!!! No to snad néé!!!! Počkej, pojď nahoru, skočím ti odemknout."

"Ne, počkej, nechce se ti jít ven? Jsem venku poprvé po takové dlouhé době."

"Kdyť je tam hrozná zima."

"Jenom na chvilku, prosím!!"

"Tak dobře, počkej, jen se obléknu."

Zhasnulo se, slyším zámek.

"Nóóó ahóóóóój!!!!"

Objímá mě a já ji.

"Ahóóóój!!! Jsem tak ráda, že jsem zpátky, jak ses měla celou tu věčnost?"

"Bezva, změnila ses, seš nějaká jiná, ukaž se mi."

"Však ty jsi také zkrásněla. Co? Máš pořád tamtoho?"

Trochu mě to bere.

"Ty myslíš Tomáše, ne, už dávno ne. Teď mám někoho mnohem lepšího, uvidíš, zítra tě s ním seznámím, panebože, to už je tak dlouho. Co? Pamatuješ si to?"

"Co?"

"No, myslím, to jak se ti to stalo."

"Jo, to si pamatuju, ale nechci o tom dnes mluvit, dnes ne."

"To chápu."

"Nechceš se jít se mnou na chvíli projít, je tak nádherně, nemůžu se toho tady nabažit."

"No, teď už asi ne, víš, už na mě čeká v posteli, týden jsme se neviděli. Ale co zítra? Stav se u mě po obědě, všechno ti ukážu, koupila jsem si včera nové šaty, no až je uvidíš, tak se zblázníš, hele, zítra."

Znovu mě objímá.

"Teď už tě nepustím, radši si běž rovnou lehnout, ať se ti nic nestane, ty můj blázínku."

"Neboj. Tak ahoj zítra."

"Ahoj."

Je to tak divné, musím jít znova ke břehu. Oblohu pohltil vesmír, jak ráda bych ho teď viděla v hladině. Obcházím dům, staré kouty mě znovu děsí, zapadlé stromy, vidět tak jejich květy, jejich rozkvět, jaro.

Otvírám malou kůlnu, ten známý pach, známý, spousta nářadí se válí na stole, něco leží na zemi, po hmatu nacházím sekyru. Zavírám dveře, nohy tak měkce křupou ve sněhu, zbavuji se sněhu na malém pařezu u břehu, studí to, nevadí mi to, nebude to na dlouho.

"Vidím svůj život, jaký by mohl být, teď už je jiný."

Ztrácím se ve svém nitru, ano, cítím se prázdná, věc, která se mi stala, mě nutí se tam vrátit a přesvědčit o skutečnosti. Ne!! Vím, co se stalo, mohlo by to být horší. Horší než co? Asi než tahle agónie.

Některé hvězdy se snaží spatřit se alespoň v místech, která se lesknou. Miluji život hvězd, miluji vlastní život, musím jim pomoci, dřív než přijde jaro, tolik si to zaslouží. Vždyť ony jsou naším lákadlem již po taková staletí, ony pozorovaly nás, náš růst a my je, mohli jsme se jimi řídit na mořích a i když se teď vzhlíží ve vodě milionkrát větší než tahle, musím jim pomoct. Tak mi chyběli.

Cítím studený zadek, hřeje mě můj úmysl. Trochu se bojím, nevím, jak je led tlustý, jedna noha se dotýká již, druhá se převažuje, ano, nesmím spěchat.

Je to krása. Vidím ve své mysli labutí jezero, plné bílých krasojezdkyň na bruslích, hraje jim k tomu ticho lesa.

Nevím, jestli je dost silný, ale ano, tohle je to místo. Rozhlížím se po jezeře, jsem zhruba uprostřed, dívám se na plnou oblohu, kterou si tak vybrat? Tamhletu, ano, všechny vás neuctím, až jaro. Odkrývám drobný sníh, natahuji ruku co nejvíc, aby nevznikla prasklina, první rána, snad nikoho nevzbudím, je hodně silný, ulítávají tak malé kousky, ne, nevrátím se pro jiný nástroj, tahle sekyra musí stačit, začíná mi být teplo.

Objevuje se odraz hvězdy, hladina, je blízko, vysvobodím ji. Mám už mokrou ruku, led konečně povoluje, otvírá se vodní svět, ještě ji trochu zvětším, ano, ještě tebe pohostím. Kdyby mi tak ty dvě hvězdy mohly někdy poděkovat. Otvor už je dost velký, vidím je, je to ten obraz, který stál na začátku tak pevně pověšen.

Hladina se po posledním seknutí konečně uklidnila, taková moc, začíná mi být zima, nevadí mi to, nalhávám si i jiné věci, že něco je tak, jak si to přeji, teďjsem asi na začátku, ale čeho? Tělo studí, mysl tak hřeje, šaty mi padají z těla, o nepoznaném světě tajně sním.

Kdo nalezne ho?

              Mizím pod ledem.