Výplach - Cosmic Ethno

Najít cestu klidu hluboko za sny zamčených nevědomostí významu.

Úkol a zároveň přání zmítající se prostorem obývajícího pokoje, kde vše svátečně září okolo zdobeného vánočního stromku. Chvíle pro níž ztrácejí vjemy kontrolovatelnosti.
Celá rodina svátečně září v euforii nadcházejících minut.

Jenom malý Mirek v koupelně chytá kapra a hraje s ním cákanou. Schovává se pod vodu a kapr se rochní pod postelí v krabici s děravejma ponožkama. Ta výtečná hra oba velice obohatila, trochu sice pohořela na tom, že se na začátku nedohodli, kdo koho bude vlastně hledat, a žili dvě hodiny v domnění, že jsou ve schovce nejlepší.

Náhle jako zázrakem zazněl prostorem zvuk brumle svolávající všechny ke stromku.

Když se všichni tanečními kroky přesunuli od svých činností, stáli v kruhu kolem stromku a s lišácky vystrčenými nůžkami na přestříhání pentlí, se škádlili.

V okamžiku, kdy některým tekly nervy z uší, rval otec pentle a topil se v představách klidných Vánoc.
Bohatej Ježíšek se v klidu válel v křesle a popíjel dvoulitrovou metylalkoholovou Alpu. Dárek, který otec sám koupil dceři se vyprazdňoval a již v mírném šeru Ježíšek pravil: „proč si je vlastně zabil?“
Otec se otočil a viděl rozsápaná těla svých bližních, někteří ještě v křečích cvakali nůžkami do rytmu zvonkohry, která se spustila při otevření posledního daru. Jeho svaly tváře plné roztoužené radosti, klesly do hlubin pochopení jejich životu a zklamán představou zkaženého salátu, který nestačí sníst za jedlého stavu potichu odpověděl

„no proto, (strašně se snažil najít odpověď, která by Ježíškův i jeho mozek uspokojila), no podívej se, ani jeden z nich si tolik dárků nezasloužil.“

Chvíli ještě pozoroval již bezvládná těla, pak rychle rozbalil ostatní dary a po krátkém uvolnění pastí po bytě, kdyby někoho náhodou nedostal, vyšel ven do sněhem zaváté, studené tmy.

Náhle se ocitl v rozepři ve své staré oblíbené hospůdce, kde ho jeho přítel přesvědčoval o správném postupu přípravy bramborového salátu. Bylo mu sice trochu divný, jak se tam dostal aniž by prošel dveřmi, což obvykle dělával, ale byl rád, že se téhle stereotypní záležitosti vyhnul.

„Já ti říkám, že do tohohle salátu se žádný chilli papričky nedávaj, rozumíš!“
„Dobře a co třeba vlašskej, tam jsou přece?“
„Ty vtom máš guláš, asi je to jedno, promiň, že jsem s tím začínal, ale zdálo se mi to jako dobrý téma k rozhovoru, na vem si sušenky, no vem si.“
„Sušenky, ale, ale kdyť už se přece nevyráběj, kdes je vzal?“
„Mám je schovaný už dlouho, něco jako šestej smysl… za mýho mládí, ale to je dlouhá historie.“

Otec najednou, jakoby prostoupil časoprostorovou smyčkou a ocitl se v minulosti svého přítele s tváří bez náznaku plnovousu v červených šortkách, jak vchází do krámu a on jen jako pozorovatel situace stojí v povzdálí.

„Dobrý den pane KNÜCKEBROTTE.“
„Vítám tě chlapče, tak co to bude?“
„Víte, já bych si dal něco super, extra dobrýho, třeba tyhle párky v konzervě s vyraženým logem firmy MasMasakr.“
„Tady máš sušenky a běž!“

Prostupující paprsky slunce po své vysilující cestě vesmírem pronikali víčky a v bělmu by uvedli slanou vodu k varu, kdyby otec včas víčka neotevřel a nesklopil svůj zrak k zemi. Chvíli trvalo než zorientoval své myšlenky do určitého směru chápání a vybavil si předchozí sen, který ho měl zřejmě upozornit na to, aby se vrátil domu a sněd salát než se zkazí. Vidina mrtvé, rozpárané rodiny, které by asi nedokázal uhnout pohledem, mu však zkazila chuť k jídlu. Díval se po zasněženém poli a vůbec nechápal, jak se sem v noci dohrabal. Postavil se a záře sněhu mu tak tlačila oči na mozek, že ho málem převážila.

Bezmračná obloha přelívala purpurově-nachové barvy v přesýpacích hodinách prostoru a rozžhavené Slunce zaručovalo určitou přesnost těchto hodin, kdy při delším pohledu připomínalo zrnko písku, jak periodicky padá na dno stromy porostlých hodin.

Stromy a celý les dýchající klidem zachvátil otce natolik, že aniž by dal příkaz pohybovému ústrojí, samo se k lesu uráčilo. Nějaký zvířecí, zvědavostí zachvácený pud ho tam doslova táhl za límec, neb se po cestě omylem nabral za háček na konci vozu koňského spřežení, jenž slepému sedlákovi uteklo pro nedostatek vápníku ve slepičích skořápkách, kterými koně krmil.

Na kraji lesa se mu podařilo s obětováním košile svalit do příkopu.
Když se opět postavil, uchvácen hloubkou lesa vkročil do něj levou nohou.
Poslouchal ticho a praskání větví pod tíhou sněhu, cítil se strašně příjemně, ta krása mu nabízela jakési ztotožnění. Rychle s obrovskou nostalgii sáhl do kapsy a vytáhl brumli a už si jel v myšlenkových sférách slovy nevyřknutých.
Nevěděl kam jde a byl rád, že to neví, prostě šel a byl šťastnej.
Borovice a jedle strážili přístřeší celého lesa a atmosféru, kterou je brumle obdařila vychutnávali plnými doušky. Zhruba po hodině cesty narazil v křoviskách, kam ho srazil strom, jemuž se nehodlal vyhnout, na malou protáhlou jámu v zemi. Stále ještě hrál, když se rozmejšlel, jestli ji obejde, překročí nebo, jak se říká, do ní prostě hupsne se vším elánem co měl u sebe.
První dvě varianty mu přišli příliš fádní a nudné a tak se již svíjel na kamenitém dně, jenž bylo k jeho překvapení podivně měkké.

Dotknutím kamene se celý jeho prostor zaplnil kouřem, podivně páchnoucím po hnilobě. Hluboko v mysli vystoupli pocity překvapení a radosti, vždyť spadnout do hnízda prašivek není zážitek, který by jste si za celý život nezapamatovali. Dým se pomalu rozpínavým pohybem hrnul ven z jámy a před otcem se otevřel úzký otvor do tmy. Úzká škvírka v jeho očích vyvolala představu dutého místa za ní. Zkoušel si posvítit sirkou, ale tma v prostoru o němž se domníval, že musí být fascinující byla ve velké koncentraci.

„Stěna je neprostupná, no… co se dá dělat, snad někdy přijdu na to co za ní je.“

Škrábav se nad zem po kořeni stromu do jámy hlínou ledabyle vkročujíce, prostoupivš ní zatrpkle pokračujíc v kyprém prostoru červů, teď pohladil jeho krk bez servítek teplý vítr. Dobře mu to zprovoznilo krční vazivo a tak ještě chvíli dělal, že si toho vůbec nevšiml ze strachu ustání tak příjemného pocitu. Pak rychle trhl hlavou a pro pocit určité drsnosti vlastní osobnosti k tomu ještě potichu zaječel
„ugwagraáááh“ s výrazem vlka, který zabloudil do masokombinátu firmy MasMasakr (z názvu je již patrno, že pro krvelačnou zvěř tato továrna poskytovala určité povyražení).

Škvírka plná tmy změněna v oblast nahuštěné světlé zeleně zkoumavě prohlížela záři prostupující ji a na malý okamžik všichni na vše zapomněli.

Otec nevěřícně přistupoval.

Ta záře zmocňovala se jeho představy o kráse barvy a stahovala ji do malého uzlíčku buchet, kam se bál sáhnout kvůli plísni, jenž již chvíli lákala mouchy. Vše najednou v tmu převráceno zas.
Motivace jako prase podívat se přes zeď se ho snažila přesvědčit, že se tou škvírkou pro oči protáhne, ale ať zkoušel cokoliv nevěděl čím jít napřed. Těžko říct, co to bylo za nápad házet tam knoflíky z košile, ale větvemi a kameny které sbíral dvě hodiny v lese, se mu postupně brána zvědavosti zvětšovala před očima. Rýpání do krajů kameny a údery větví potom, ho přinutili lehnout si na břicho, když se při druhém úderu pískovcová brána sesypala.

Ocitl se v prostoru starých fresek.

Třpytící se portál smaragdy a diamanty stál na plošině, k němuž vedly tři schůdky.

„Ne, jsem vzhůru, tak, kde to jsem?.“

Vystoupil k portálu na němž se zalíbením objevil objetující nástroje. Špičaté dýky různých tvarů. Ač bylo celé místo v podzemí a pavučiny vlastnili téměř všechny mramorové prostory, tak obrazy na stěnách se vymykaly lesknoucím rámem pravidlu stárnutí. Otec si je s nepochopením prohlížel, ukazovaly mu podivně bohatě nastrojené lidi s bílými parukami. Majestátnické výrazy tlustých, opovrhačně chlubících se sebou samým, zachycených v různých profesí. Jeden se nechal malovat na záchodě, druhý, jak otevírá dveře.
Otec procházel chodbou za portálem, myšlenky brousili ze vnitř lebku, náhle obraz vyleštěn ze všech nejvíc. Zářivě zelené šaty ženy zelených očí ho magicky přitahovaly do obrazu. Nevšiml si schůdků k němu a omámen krásou vkročil do něj pravou nohou.

Ocitl se v tmavém prostoru kopky, nic jen čistá prázdnota plnila ji, než uprostřed v přenádherném kování zazářil obrovský nefritový kámen.
Přistoupil k němu, zdálo se, že uvnitř probíhá život. Ještě pár světelných efektů a mírně pobledl. Dotkl se ho.

Pocítil, že ruka jeho v blaženosti štěstí sama smíchem směje se lechtání jenž nefrit vydával.
Vrátil se zpátky přes obraz a strhl naproti obraz šlechtice, který doma před zámkem řeže nožem mrtvé prase, jenž před chvíli vyzvalo ho na souboj, kvůli jeho ženě, kterou snědl.

Pozvedl nefrit z kování a pečlivě ho zabalil do plátna, aby zbytečně neupozorňoval. Měl na krku už sedmou vraždu, nechtěl nic riskovat. Předtím než se chladnokrevně zbavil rodiny, umlátil čtyři kapry holí ve vaně.

Naštěstí jednoho zapomněl v tašce.

Potřeboval mít kámen furt u sebe, když se prodíral vrstvou sněhu, která mezitím napadla, měl pocit, že bez něj nemůže být. Něco ho sním spojovalo, ale co, to nevěděl.
Pěšina se rychle rozutekla, jen co k ní otec mírně nakročil.

„Teď tady byla cesta. Byla tady cesta? Co se děje? Kam se poděla?“

Uvědomil si, že něco není v pořádku, pocity paniky pomalu vystrkovali prstíky. Pokusil se je zahnat tím, že si řek, že je cesta ještě dál, ale příliš mu to nehrálo.
Na kraji lesa spatřil zimní rolbu, jak odhrnuje sníh ze silnice. Začal být zase v klidu, byl rád, že vidí reálnou věc. Pomalu klesal z kopce směrem k ní, a když byl vzdálen sotva deset metrů, silnice, jenž rolbař dnes uklízel po třetí, zmizela. Rolbař rychle seskočil z korby a snažil se zjistit kudy přijel, marně, žádné stopy jeho příjezdu, jen zasněžené pole. Naskýtalo se mu jen vysvětlení, že se mu něco zdálo, ale kde je cesta. Rolbařova panika už dávno vyskočila svátečně strojit návrat, když zjistil, že ve sněhu jenž zrovna častoval po něm nezůstaly žádné stopy.

Otec s hrůzou pozoroval jeho reakce. Něco v jeho jednání ho však přitahovalo.
Auta, která se hodlala vyjet na svátky na hory, zůstala stát ve slepé uličce.
Přibližoval se k městu a dálnice a hlavní silnice se proměňovaly v pole a kamenité prostory skal. Všude začal vládnout zmatek. Někteří z odvážlivců se pokoušeli prorazit nové cesty, terén je však nepustil.

Magie kamene způsobovala u otce záchvaty smíchu.

Podle baráků, mezi nimiž jen pustina pobývala, se orientoval a zanedlouho, s upřeným zrakem na kmitající lidičky, zastavil před panelákem, jehož jednu předsíň včera tak nalehko opustil. Vyjel nahoru do pátého patra. A již od výtahu cítil navinule nasládlý zápach, když otevřel dveře zadal složitou analýzu čichovým buňkám.

Kámen pod plátnem se silně rozzářil po předsíni, jakoby zde našel sílu k životu.

S tichostí sobě vlastní došel k rohu, kde předěl jeho myšlenek celého dne se skrýval. Když nahlídl do obýváku našel těla již v částečném rozkladu, ale byl tady mnohem větší nepořádek. Převržený stůl, křesla jinak umístěna. Zavítal do kuchyně, kde z lednice onen zápach se valil. Ještě jí neotevřel, položil kámen na stůl a šel si umýt ruce. Z hrůzou v koupelně našel z půla oholeného Ježíška s větším množstvím krve na zemi.

Nepochopil, že oholením fousů musí zemřít, když ho všichni znali pouze s nimi. Naděje věření v něj vyprchala podřízlím krkem.

Otec v nostalgii chytil Ježíška za rameno.

„Neboj, Vánoce už stejně nejsou, včera skončili, teď máš zase klid.“

Odstrčil Ježíška stranou a umyl si ruce teplou vodou, pečlivě si přitom vyčistíc špínu za nehty.
Salát nebyl ještě zkaženej a moc si na něm pochutnával. Pustil si televizi a vychutnával atmosféru volna. Hlásili zrovna kolaps všech center autobazarů.
Vypnul si zvuk „a sakra kámen“, rychle běžel do kuchyně, ale na stole nestál.
Hledal všude v ložnici, v obýváku. Nic. Otevírajíc koupelnu spatřil ženu z obrazu, jak krmí se Ježíškovým tělem. Upřela na něj pohled věčnosti přecházející v pocit, že se provinila.

„Promiň, měla jsem se asi nejdřív zeptat, co?“

Uchvácen jejím svěžím vzhledem, těžko snažil se odpovědět, chtěl se ptát na tolik věcí, ale teď se zmohl jen na: „nedáš si se mnou trochu salátu?“
„Ráda, seš moc hodnej.“ Ohlídla se na Ježíška, „můžu si ho potom dojíst?“
„Ale jó, kdyť jsou přece Vánoce, taky jsem už měl letos Mikuláše, jsou výborný tihle staříci.“

Dlouho spolu seděli u salátu, povídali si o dětství a poznáních, jenž za svůj život nashromáždili. Smáli se. Otec dlouho váhal z otázkou, ale Aliyat, jak se jmenovala, na něm poznala jeho stres a vybídla ho k ní.

„No víš, chtěl jsem se zeptat, proč vlastně zmizeli všechny ty cesty?“
„Víš kdysi v lesích sídlil náš rod, měli jsme velký majetek a lidská závist dostala chuť na něj, a dřív než nás omylem jeden z nás zaklel v kameny, slíbil jim můj otec, že jednou splete jejich falešné cesty osudu, a pro začátek si myslím, že tohle je na chvíli splete, než vymyslím co dál, co myslíš?“
„Ale tohle jsou už jiný lidi, ty sotva vědí co se tu kdysi dělo.“
„Na tom mi nezáleží, chci je vidět trpět. Co říkáš tomu udělat v tvým bytě malý obětní chrám? Dva oltáře by stačili.“
„Obětiště? To nezní špatně, různý fresky na stěnách, na zemi pentagramy, občerstvení pro zákazníky, už vidím ten slogan:

CESTA K ÚSPĚCHU A VITALITĚ

„To by mohlo zabrat.“
„Tak plácneme si?“
„Počkej chvíli, jenom si odskočím.“

Otec otevřel dveře na záchod, strašně se lek, za lampu oběšen kapr, jenž po smutku, že ho nikdo nehledá, chtěl opustit dočasné bydliště a vrátit se záchodem do jezer a rybníků, neprotáhl se však.

Za ten čas co sídlil v pátém patře ztloustl a smrt byla jediným vysvobozením. I pro všechny ostatní, kteří ztratili cestu života, navíc ještě zlákaných bildbordy na chrámové obětiště v pátém patře.