Výplach - Cosmic Ethno

PŘICHÁZÍ SAMA, NEVĚDOMKY LISTUJE V ZÁZNAMECH UDÁLOSTÍ ZA POSLEDNÍ
ROK. GROTESKNÍ HŘÍČKA MYSLI ČASTUJE JÍ POHLAVKY, NEZABÍRÁ TO.

Dostavník smyslů se probírá k vědomí vědění, prsty napojené na přístroj tepu srdce. Hadice v krku svíjí se v žaludku a potrava z ní tak jednotvárně plyne.
Lůžko měkce opisuje křivku zad a já se cítím, jako bych zestárnul přes noc o dvacet let, vzpomínám na všechny ty předky, jenž možnost zrození mi vnukli. Ty nespočetné miliardy lidí ovlivněných touhou spatřit svoji duši, jak cestuje k výšinám poznání, jestli se jim to povedlo, tak mám naději a jestliže ne, kdo odpoví na mé volání po tom všem, co chci, jen jejich spojitost v hlavě dává naději.

Přes bílý fáč z oka proniká slza "Nedostupné vtíravosti" do myslí blízkých osob a vlastně i cizích, pocit, že již to nestihnu je tak, tak ubíjející.
Jemný zvuk dveří zaševelil do místnosti a potiché kroky následující ho nastiňovaly soustředěnost doktorů na jednotce intenzivní péče. Nevidím je, ale cítím je hmatatelně jako zubní kartáček v ruce. Další injekce protínají moji představivost a odsunují mé vědomí do loutkového stavu, v němž jen z dálky slyším prognostiky, ale nerozumím jim. Řeč ztrácí spojitosti a přeměňuje se v melodii bez výraznější intonace, ztrácející se v dálce.
Nabyté vědomí otupené sérem mě znepokojuje víc než předtím, mám strach.

Zvuk přehnuté peřiny mě děsí, asi mám ještě nějaké halucinace, aspoň že mi vyndali tu hadici, ale dyť jsem se nepohnul, tak to 

„ Egrm haló, je tu někdo? Halóó!“

Těžká hodina následující zřejmě po monologu mě utvrzuje o chatrném psychickém stavu, musím co nejmíň přemýšlet, ale jak nemám myslet na svůj život, málo zbývá mi, tak málo, kéž by si doktor spletl mojí složku s někým jiným........jak sobecké stavy, ironie osudu a velice dobře podlehnutelný fakt.

„Hej , seš vzhůru?“, zazní ochraptělý ženský hlas.
„Jo, kdo seš?“
„Přítel či nepřítel.“
„Přítel?“
„Dobrá, jsem Klára a ty?“
„David, co ti je? Myslím, proč si tady?“
„No, nejdřív mě bolela hlava, pak jsem zvracela krev, ztráta imunity a takový ty kecy, no a pak přišli v bílých pláštích, asi šli na oslavu nebo co, a řekli, že mám Ajdc, podchytili to ňák pozdě......tři měsíce nejvíc...a ty ?“
„Rakovina....tři dny nejvíc.....mám to z nádoru v mozku, ztlačil ňák nervový ústrojí očí, nevidět je hrozný, chtěl jsem psát, vidět krajiny cizích zemí, ale i kdyby přišel zázrak, očím to nepomůže.“
„To je strašný, inkubační doba než tě zakopou, není to trochu silné melodrama?“
„Melodrama? Co je v tom tak dramatického? Život? Myslíš, že je to písnička?“
„Celá ne, chybí konec, hořký konec, na krásný to nevypadá.“

Ticho na moment roztáhlo křídla a zase zpátky upažilo.

„S tímhle názorem jsem se ještě nesetkal, má v sobě zajímavou hloubku, melodie, každej má jinej styl, každej tahá jinou strunu, krásný přirovnání. Nepíšeš občas poezii?“
„Psala jsem, je to ale už dlouho, ještě na škole, nestálo to za moc, ale poznamenala mě trochu, nemám moc energie se v ní znova probudit.“
„Zkrať si chvíli, vůbec to tady neutíká a vydej posmrtný almanach, třeba někdo s tvejch příbuznejch zbohatne....... promiň, ale bez sarkasmu bych to tu
nevydržel.“
„V pohodě, já už jsem smířená se vším, všichni kolem sice nevědomě zatáhli plachtu přes vědomí, ať schovaj se přede mnou, před sebou nikdy neutečou, a víš, že to není špatnej nápad, napíšem to spolu a dáme tomu jméno právě "Posmrtný almanach", co ty na to?“
„No myslím, že větší část budeš muset dodělat ty, ale jo, aspoň se trochu zkrátí čas, tak o čem to bude?“
„Nemám přesnou představu, motivy typu hrdina bych přeskočila, chtělo by to takovýho typa ... jako třeba ty, kolik ti je? Přes ten fáč kolem hlavy bych tě neodhadla.“
„Dvacet sedum a tobě, podle hlasu bych řek tak dvacet čtyři?“
„Správně, jak jsi to uhod?“
„Tip.“
„Dobrý, tak třeba takhle, představ si takovýho typa jako ty, kolem těch dvaceti sedmi, jak leží v nemocnici a myslí si, že umře.“
„Jasně, jenom si to myslí a skutečnost je jiná.“
„Přesně tak, ve skutečnosti ho drží v cele předběžného zadržení a snaží se ho připravit o rozum tím, že mu furt cpou do hlavy, že umírá.“
„To zní napínavě, co kdyby mu třeba poslali, neber to osobně, nějakou ženu, aby zněj vytáhla všechno co ví a ....“
„A ona se do něj zamiluje a pomůže mu utýct ...“
„To bude ale jenom trik, aby všechno vyklopil.“
„Ona ho však ve skutečnosti doopravdy miluje a hraje to hlavně na policajty.“
„A co konec?“
„Tak konec, konec, je čas jít na kutě.“

Věta oba totálně vyhodila z kontextu.

„Pane doktore, ještě chvíli, něco tady řešíme, prosím.“
„Ne, ne, jednou už je tady řád, víte kolik je? Dvanáct! Dám vám léky a spát.“

Jak řekl, tak udělal a za chvíli už byla pohroužena mysl jednoho do mysli druhé a naopak, v ní se snažili hledat odpověď.

Paprsky Slunce přetransformovaly okenní tabulku na lupu, čímž vzbudily pozornost a Klára, jež byla již čtvrt hodiny vzhůru, lenošně strčila do okna obrátíc paprsky na stoh slámy nedaleké louky.
Trhavý zvuk vzbudil Davida a před popřáním jitra vyloudil dvouminutový soubor informací v kašli.

„Nazdar, tak jak je? Nevypadáš moc dobře.“
„Egrm, dík za upřímnost, co je k snídani?“
„Nevím, ještě ji nepřinesli.“
„Přemýšlel jsem včera o tom konci, nic mě nenapadlo, nemohl jsem přestat myslet na tebe.“
„Na mě?“
„Strašně by mě zajímalo, jak vypadáš, nedokážu si tě představit.“
„Představ si třeba slepici, jak sedí na špalku a má krásnou tvář a sekera se k ní pomalu blíží.“
„Proč slepici?“
„Snídaně! Udělejte si místo.“

Hlásí sestřička ode dveří.

„Co je k snídani sestři?“
„Doktor vám povolil volský oko se šunkou.“
„To je jako poslední večeře, co?“

Sestřička nic neřekla a s podivným obličejem opustila místnost, když jí Klára slíbila, že ho nakrmí.
„Je to fakt dobrý, už dlouho jsem takový jídlo nejed … myslím, že to mám, co kdyby to skončilo básní? Dva verše, možná tři.“
„Davide, to je výbornej nápad, schválně každej napíšeme vlastní verš a co bude lepší, to tam dáme.“
„Super, máš tužku?“
„Jo, počkej, na, tady tady, tady máš ubrousek.“

Klára v zadumání zkoumá list a odpověď jen slovo „nic“ v hlavě znící.
Kašlavé chraptění stále zvyšující intenzitu vyruší ji, „Davide? Davide co je ti ?!!!
Sestróóó ! Davide ?!! Sestróóó !!!“

Rozražené dveře doktorem jdoucím kolem protáhly se dovnitř a zase mizí a zase se objevuje s kolegy a přístroji.

„380, pozor, znovu, nabít, pozor, znovu nabít, pozor, nic?“
„Néé, Davide!!! Né, nesmíš umřít! Davide !!!!“

Doktor skoro s mateřským citem odváží lůžko, pohled na Kláru, jak brečí a brečí, jak zvláštní, kdyť ho znala jen jednu noc.

Klára až po hodině přestala plakat, podívala se z okna a zhlédla prostředek
pole, jak v ohnivé záři plamenů sahá k nebi.

Vzdálenost.

Sestra se vrátila do pokoje pro Davidovy věci a ze snídaně vytáhla malý ubrousek, a když se podívala na Kláru, jak mlčky dívá se z okna, měla ráda básně, tak tiše se začetla.