Výplach - Cosmic Ethno

 

 

 

AnarchyCherry

 

 

 

 

Průvodčí moji a každého, kdož

 

ve světě tápá,

 

   "Drzosť mysli všeho ohledující,

 

a zastaralý při věcech zvyk,

 

pravdy barvu

 

( J. A. Komenský )

 

                                                     

 

 

 

V tajemném podnebí, v zákoutí zahrady staré zříceniny, kde vše porostlé trním tápá silou ledabylosti, vyrůstá ze země nádherný strom nevídaný k okolí svou září. Aura tohoto stromu odsouvá plevel do středověké tmy.

 

 

A právě ve středověku to všechno začalo. Pohřbením živých koček do měděného sudu vyrobeného tovaryši v městečku oplývajícím právě hrad pána, který z nenávisti k nevěře své ženy takto zpečetil osudy jejích oblíbených mazlíčků.

 

 

Po dlouhých časech nicnečinění se náhle přes noc v úplňku, přesně o dvě stě let později vyhoupl z kypré hlíny již porostlý z půla třešněmi a z půla višněmi kýžený strom.

Neodlišoval se jenom mocnou aurou, ale jeho plody měly vlastní myšlenky a cítění podstaty samy sebe.

Komunikovaly spolu, zamilovávaly se a vedly války o trůny umístěné v korunách, kde po tyranii vladařem zbyla vždy jen pecka vedouc podřízené k dalším válkám o moc vládnout a poroučet.

 

 

Za nějaký čas vyspěli, a určili po nekonečném stereotypu válek mír a blahobyt pro všechny obyvatele.

Krása ideje rostla a všichni se radovaly.

 

 

Až druhý den kos zavítav do zahrady náhodou nepochopitelnou, neb lovem červa spadl do studny, kde nápis nalezl a opsav si ho pak on zaletěl letem konejšícím každou nelétavou bytost do krámu přes ulici, optav se zda nevědí co znamená.

 

 

„Né, to jsme nikdy neslyšeli.“ , hlásá prodavačka za pultem ještě než stačil kos něco říci.

 

 

On zklamán představou dalšího nudného dne si koupil aspoň pár sušenek.

Měl smutek, zdálo se, že nic nemá cenu a on půjde postavit zase hnízdo nějaký kosici, kterou potká vždy, když vyjde z krámu chtíc se na ně co zeptat, odseknut prodavačkou, koupiv něco dobrého, co kosice láká.

 

 

Ale bylo všechno jinak. Zezadu na sušenkách byl obraz višňotřešňového stromu

a on tam rovnou letěl.

 

 

A právě ve chvíli, kdy usedl na větev a řekl památnou větu tradující pak po generacích:

 

„Né višeň, radši si dám třešeň“,

 

rozpoutal mezi višněmi a třešněmi novou válku, neboť si rozdílu vůbec nevšimli.

 

 

 

 Po dokonalém zbrojení a vybombardování půlky stromu získaly višně dokonalou nadvládu.

A znovu snaha o mír, vzali to jako ponaučení a sestavili řadu višní, které měli vládnout a zajišťovat pořádek.

Všichni byli spokojeni, někdo jim vládl a oni se nemuseli zaobírat problémy ekologie a hospodářství, jen jednou za měsíc odevzdali trochu vlastní šťávy pro koupel jejich vladařů.

 

 

 

Však jedna višeň na poslední větvi u země byla proti systému, nekonečná honba za ideály jí znechucovala, chtěla aby se vykašlaly na věčné prkotiny jestli se oholit strojkem nebo žiletkou, jestli stavět silnice k zemi z kůry nebo z ptačího trusu. Chtěla je přinutit jenom k tomu, aby ráno po vzbuzení usmáli se a měli radost ze života a neprobírali se skládkou do práce.

 

 

Zprvu jen s myšlenkou teď s transparentem šplhala k bráně úřadů s hlavou pokrytou dlažebními kostkami a na šťopce anarchistický znak.

 

 

Vždy než začala s demonstrací sedla si na chvíli do tureckého sedu a meditací provoláváním

 

"ohmmmmmmmmmmmmmmm"

 

             a výsledným

 

"ahhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh"

 

 

si přivítala myšlenky na zvraty, které chtěla provést.

 

 

Toto vystupování se zalíbilo jedné třešni, jenž se dobře zmaskovala při válce do fialova a nikdo nepoznal rozdíl a ani ona sama.

Pokaždé demonstrující višeň poslouchala a obdiv vzrůstal ze dne na den.

 

Až jednoho dne, kdy již nemohla skrývat své sympatie sama před sebou, se rozhodla udělat to k čemu si myslela, že má být předurčena.

Její odvaha, skrytá nánosy hřejivých myšlenek, byla konečně podnícena touhou opustit svůj, již tolik probádaný, svět. Když viděla, jak kolem ní opět spěchá višeň, hnaná hesly a přednesy vystižnějších argumentů všem, kdo přisluhovačsky chlácholí současnou vládu v korunách stromu, neodolala.

 

 

Odtrhla se od malé větvičky, ochránkyně před rozmary počasí, a trochu ostýchavě, ač s elánem určité chrabrosti, začala pomalu nořit svou prázdnotu pod povrch odpovědí, jejichž víru se nemohla rozevřít. Musela ji nějak podpořit, musela. Sice nevěděla jak, ale viděla v ní to, čemu se chtěla podobat, to, co ji již tolikrát lákalo k rozbití toho ohavného kruhu, pro který všichni žili.

 

Kruhu, přeplněném identifikací a nezaujatými postoji.

  

Na křižovatce pěti urostlých větví ji začala konečně dohánět, ale již z dálky viděla, že se něco změnilo. Něco v její tváři bylo jiné, slabší nebo spíš úzkostnější. Dostala i strach. Nevěděla, jak má začít, jak najednou vykřiknout vše, co ji doposud svíralo. Naštěstí nebyla první, kdo začal své pátrání po slovech.

 

„No koho to sem zase larvy nesou? Snad to není další z těch nafoukaných paniček, co se jen třesou sdělit mi své rozčarování nad mými zpěvy. Kéž by mě aspoň dnes ušetřili těch žvástů o lepším využití mého času. Aspoň dnes. Hmm, jistě to bude zas něco jako, že jim kazím siestu před přípravou na volbu nejkrásnější višně, nebo nedej bože předložení platných zákonů o pobuřování, ve kterých je velmi silným písmem vytištěna zmínka o navádění ostatních občanu k nelegální činnosti. Snad se ta jejich bitva o prestiž dočká jednou bezúhonnosti vítěze.“

 

 

Višni, spěchající do korun stromu, samo poblouznění nad odvážností činu bralo dech, ani si nevšimla překážek, které ji strom schválně připlétal do cesty. 

Již byla tak blízko, aby slyšela, co říká. Vítr ale všechny hlásky rozpojil.

 

„Prosím?“

„Prosím? A co mě prosíte? Mate snad nějaký závažný problém, který by odolal pod tíhou mé dlažební kostky?“

„Ne, nebo, já nevím ... myslela jsem, že jste něco říkala.“

„No a, jsou na to snad nějaké paragrafy?“

„O ničem nevím.“

„No to jste už říkala. Má to snad nějak pozvednout mínění o mém intelektu?“

„No, teď si nejsem jista.“

„Blahopřeji. Často docházíte k tak přesným závěrům?“

„Myslím, že ne.“

„To se mi ulevilo, už jsem se začínala bát, že mi přicházíte nabídnout členství ve vaší neziskové organizaci.“

„Jakou organizaci máte namysli?“

„Jakou organizaci mám na mysli? A proč to chcete vědět? To je ňáký výslech? Kdo vás poslal?“

„Mě? Nikdo, já sama. Teda chtěla jsem sem jít již dřív, ale nenašla jsem odvahu.“

„Vážně? Ta moje se mi taky někam ztratila, a to jsem se jenom otočila a už byla pryč. Třeba šli někam spolu. Možná rande. Ale až já ji najdu, ta dostane co proto! Prosím vás, kdyby jste tu moji náhodou někde zahlédla, vyřiďte ji, že ji potřebuju, vážně. Něco jsme spolu zrovna měli v plánu, a já si teď za nic na stromě nemůžu vzpomenout, co. Lehce ji poznáte, je taková malá , podsaditá ..“    

„No, … dobře, kdybych ji snad viděla tak … a to myslíte jako jak?“

„Jak to myslím? No, tak snažím se by optimistkou, samo sebou, doufám, že mají třeba někde nějakou skrýš, kde se tajně scházejí, nějaký klub nebo co já vím, taky se chtěj třeba trochu pobavit a … snad se ji nic nestalo! Co když ji někdo unesl?!“

„To jako tu vaší odvahu?“

„Ano. V dnešním světě bych se ani nedivila.“

„A jak by to asi udělal?“

„No, není to zas tak těžké, víte, je strašně na sladkosti.“

„Teď už vážně nevím, jak to myslíte.“

„A proč to chcete vlastně vědět?“

„No …“

„Jo, vy chcete pořád přijít na to, jakou organizaci mám na mysli, co?“

„No … asi ano.“

„Dobře, když to chcete teda vědět, tedy vám to řeknu. Nemám žádné tajnosti. Myslím, že se mě na to snad ještě ani nikdo neptal, ale mám tam spoustu organizací, kterou myslíte konkrétně?“

„Máte jich víc?“

„No ano. Mám tam kvanta registrů zaznamenávající mé tělesné funkce a proporce, a další nespočet komůrek naplněných písmenky. Stačí si jen vybrat.

Je vážně velmi zajímavé je sledovat. Neustále mezi sebou válčí. Poražení se musejí stáhnout a doufat, že dostanou posily, a vítězové se nemohou dočkat chvíle až je spolykám v ústech.“

„A kde ta organizace je? Když o tom takhle mluvíte, tak to musí být jistě obrovské místo?“

„No .. to ano, jsem na něj taky náležitě hrdá.“

„A mohla bych do ni vstoupit?“

„Počkat, počkat, teď si asi nerozumíme, ne že by tomu teda před chvílí bylo snad jinak. Ale vy mi tvrdíte, že chcete vstoupit do mé organizace na mysli?“

„Na műslli?“

„Říkala jste to teď, ne?“

„Ale ano, chci do ní patřit!“

„Jo vy to myslíte jako přeneseně, chcete mi vlézt do hlavy. Hmm, nevím, nevím, už teď je tam značná rivalita. Máte dostatek odhodlání poprat se s mými nejtemnějšími sny?“

„To ano. Již dlouho jsem vás poslouchala, souhlasím se všemi vašimi názory, vím proč to všechno děláte.“

„Víte to?“

„Ano. Taky cítím pach této společnosti, slyším neposlouchání všech, kdo myslí pouze na svá slova, jimiž se častují. Ve skutečnosti jim vůbec nepatří, nezaslouží si, aby je směla používat. Nevidí ty mrtvé brouky roznášející mor ze zamořené potravy na všechen ostatní hmyz, jehož domov na tomto stromě je již v plameni.“

„To jste mě dost zaskočila. Vážně? Samozřejmě jsem doufala, že snad jednou přijde den, kdy někdo slabě odklopí část svého boltce a pochopí to. Ale, že někdo přiběhne s takovým odhodláním půjčit mi svou energii, by mě ani ve snu nenapadlo.“

„To znamená, že do té organizace mohu vstoupit.“

„Už jsi vstoupila.“

 

 

Překvapená višeň se na okamžik otočila na slunce, vykukující právě z mraků. Viděla v něm již všechny své představy, jak se přidávají nové a nové višně, jak její náboj poprvé sílí od doby, kdy začala demonstrovat, ale ještě nemá vyhráno. Otočila se zpět.

 

 

„Jak ti říkají?“

„Amytis.“

„Já jsem Vivien.“

 

 

Trochu nesměle si potřásli šťopkama.

 

 

Vivien: „Tak, kde začít?“

 

 

Amytis: „Musíme to nějak přece všem říct.“

 

 

Vivien: „O co myslíš, že se celou tu dobu asi snažím? Ale zatím pociťuji jen marnost. Někdo jim narval do uší zacpávky z chlácholivých slov a v poslední době si i myslím, že si je tam narvala každá sama. Je to něco jako vlna, která se od jedné k druhé přelévá s tak spontánní energií, postupně zžírající jedinečnost, jíž byli jako malé pecičky obdařeni, že jim již nezbývá jiná možnost než dohrát hru dokonce, jak se sluší a patří na jejich vymyšlené mravy.“

 

 

 

Amytis: „Tak musíme postavit přece ňákou hráz, přes kterou se nedostane.“

 

 

Vivien: „Právě, že ji oni postavili nám a my musíme vymyslet, jak ji rozbít dřív než se všichni utopí, a my s nimi. Nevím jestli to zato vůbec ještě stojí.“

 

 

Amytis: „Určitě to za to stojí. Chce je to jen nějak nalákat na to, co chtějí. Něčím je donutit, aby si toho všimli.“

 

 

Vivien: „A čím? Všechno jsem zkoušela. Rozdávala jsem letáky, brožury, návody, jak zacházet s dlažební kostkou. Nic nepomáhá, dokonce jsem se jednou pokusila o jejich transformaci pomocí černé magie, bezúspěšně.

Podařilo se mi pouze přivolat malou housenku, s které nakonec ještě vypadlo, že šla prostě kolem. Vážně už nevím, jak je porazit.“

 

 

Amytis: „Musíme najít jejich slabiny.“

 

 

Vivien: „To je právě problém. Oni těch slabin mají tolik, že se nedá přímo říci jestli to vůbec slabiny jsou, jestli to spíš není prostě vrozená vada.“

 

Amytis: „Do toho nejdu. S genetikou nechci nic mít.“

 

 

Vivien: „To já taky ne, myslela jsem to jen jako obavu.“

 

 

Amytis: „Co je nejvíc baví?“

 

 

Vivien: „To je jasný, nejraději ze všeho se sami poslouchají, horší je, že tomu ještě věří.“

 

 

Amytis: „Řekla bych spíš ta slavnost.“

 

 

Vivien: „Jaká slavnost? Jó ta. Volba o nejkrásnější višeň, to je pravda, všichni jsou tím úplně posedlí, zvlášť když vypadají všichni stejně.“

 

 

Amytis: „To je možná jedinečná příležitost, jak je oslovit všechny najednou.“

 

 

Vivien: „No, mám trochu strach, že by nám po našem oslovení mohli zatleskat, a vyžádat si přídavek, s tím, že jsme nová dvojice, co je může pobavit.“

 

 

Amytis: „Musíme to vymyslet nějak jinak.“

 

 

Vivien: „ A proč ne, jsem pro jakékoliv inovace. Aspoň už nejsem sama. Než si přišla, bylo v mé studně nadějí jen nepatrná vůle vyvést se pracně vědrem ven a zalévat souvislosti, a teď to vypadá, že bych se mohla snad i dočkat parádní demošky. Nevím, jak ti mám poděkovat.“

 

 

Amytis: „Nijak. Myslím, že jsme vyrovnáni. Vždyť ty jsi otevřela oči mě, a já zas tobě.“

 

 

Vivien: „Dobře. Kéž by náš cíl vyslyšel naše prosby a trochu se za nás sám u sebe přimluvil.“

 

 

Amytis: „Kéž by.“

 

 

Vivien: „Teď, neměli by jsem se o tom jít radit radši někam jinam, přece jen je tohle hlavní dopravní tepna, nechci, aby náš plán někdo překazil dřív než se vylíhne ze své nedočkavosti a ubral mu tak sladkou vidinu šťastného dětství.“

 

Amytis: „Vím o dobrém místě.“

 

 

Vivien: „A kde?“

 

 

Amytis: „Pojď za mnou.“

 

 

 

Obě se vydali k nedalekému rozcestí, kde přelezli dvě větší větve a nepatrným otvorem v kůře stromu, památkou na osiřelého datla, jenž si zde vyléval vztek na proklatost svého osudu, prolezli do malé jeskyňky, naplněné chladným tichem. Bylo to místo pro ně jako stvořené a oni byli jako stvořeni pro to místo. Z kousků stromu si udělali malý konferenční stolek a ve velice barvitém rozhovoru, ujasňujícím všechny názory a přesvědčení, usedli k jeho kraji s nutností vymyslet plán, jak změnit budoucnost stromu.

 

 

Dali se do toho seč mohli, ale stále jakoby jim něco bránilo, jakoby je snad svazovalo samo odhodlání prolomit svou beznaděj. Řešení muselo počítat úplně se všemi. Ale jak je najednou pohltit světy, kterým budou věřit? Takové nepřeberné množství entit lačnících po všem, co můžou jen náznakem vložit do paměti, by vyžadovalo zaměření na každou zvlášť. Tolik času ale neměli. Tak jak? Zbývaly pouze dva dny do soutěže.

 

Když o tom zrovna nepřemýšleli, snažili se vžít aspoň do rolí, kdyby se jim to náhodou povedlo, kdyby oheň vidění zachvátil skutečně všechny. Nemohli v nich však skoro mluvit. Byly to sny, kde nesměli ani na okamžik zapomenout, proč se jim zdají. Což samozřejmě z představ o sladké epoše nových dějin stromu začalo dělat noční můru, na jejíchž křídlech se nápis tkvěl:

 

„Co když se to nepovede?“

 

Věděli, že toho můžou kdykoliv nechat. Kdykoliv! Netrápit se problémy, jímž zasvětili své hledání, pustit se zlehka po proudu davu a přemýšlet jen vskrytu o krásách barvitosti duhy tryskající z mraků, nebo snad o věcech, co stanou se v příštích dnech. Jaké asi budou? Budou to konečně ony vyprošené dny, kdy se poznají lépe ve svých přáních? Nebo se snad nedočkají? Kdy už?!!

 

 

Oni však ne. Cítili v sobě jen to, co nemohli popsat slovy. Nebo možná ani nechtěli. Nechtěli těm pocitům zničit jejich nepojmenovatelnost, nastrčit mezi ně hlásky, co se dobře pamatují. Viděli hranici, za níž ležela zem jejich přání,

a jim šlo jen o to se přes ní dostat dřív, než zamrzne smutkem nad zemřelou nadějí.

 

Byli svým odhodláním alespoň trochu uchráněni před uzavřením zahrad popínavých vůní, jejichž květy, snad rozčarovaností nad tím vírem nespoutané energie, začaly konečně věřit, že nadešla chvíle, kdy se ze zahrady dostanou. Vyloženě na ně pokřikovaly:

 

„Utrhni si mě, prosím. Rostu jenom proto.“ 

 

Odolání za své nové jméno vzalo by hned marnivost, neb z přesvědčení, jímž krátce obě žili, nezbylo by nic, jen opuštěný hrob. Nevěřili totiž, že kdyby oni neuspěli, přišli by jiní hledat vadu svého počínání. Už ne. Přestali si lhát. Oni budou i dál uvězněni v nerozbitných světech, kde marně mlátí písmena svých psacích strojů za to, co nenapsala správně.

 

    

Obě hovořili vždy dlouho do noci, snažili se pečlivě probrat celkovou psychologií obyvatel stromu, ale bylo toho příliš mnoho. Zkoušeli si hrát i na jejich pocity a odezvy, které asi budou mít. Ale jak si mohli být jisti, že se tak opravdu projeví? Chvílemi se již ani nebránili hlasitému smíchu, jenž je stále dráždil, aby si taky trochu užil toho svého. Postupem času o tom již ani nedokázali přemýšlet jako o poslání, ale spíš jako o parodii, jak mezi višně vznést zájem o konfliktní zarputilost, pokud možno pod záští čistě hořečnaté nespokojenosti. Spokojili by se však, i kdyby se přidali jen s tím, že jde o nějakou novou hru, kde se můžou zviditelnit.

 

 

V noci ale někdy zapomínali na směr, kterým se dali, a hovořili o sobě. Ani jedna z nich nevěděla, že umí mluvit o tolika věcech. Nechápali, kde se to v nich bere. Kde čerpají ta nová slova, plná pocitů, kterým stále nerozumí. A i když se spíš snažili dělat z nich útočiště pro svůj smích, stále jimi byli zaražené. Obě si mysleli o té druhé, že je ona. Když mluvila jedna, mluvila stále jakoby za tu druhou. Jakoby žili pro naprosto stejný svět, kde rostou stejné plody ztracenosti v poznání.

 

Dokonce se za tu krátkou dobu sblížili tak, že i obě litovali toho, že mají stejné pohlaví. I když těžko říct, jak by si s tím poradili, kvůli nedostatku zkušeností. Dost ale již pocitů, co si tajně žili. Zpět k ději.

 

          

Byl chladný večer osázen třpytem horkých hvězd, a tak jako každý večer, kdy Království Představ zahajuje bál, tak i tehdy se sjelo mnoho vzácných hostů, co jich je jen plný kraj. Všichni v omámení tancem a lahodným mokem, se již nemohli dočkat až sundají své maškarní masky a poznají s kým měli tu čest.

A když už odpočet vteřin krátí jejich přestrojené chvíle, na okamžik vůbec nic neslyší, je krátké ticho.. a pak… ti, co odhalili tvář svou jinou tváří, jsou v šoku.

 

Je jich tak málo. Většina nenašla odvahu.

 

 

Po této noci se má konat již ona pompézně vystrojená soutěž o krásu těch, co ji mají mít. Pro vítěze bude zaručena doživotní úcta a speciální tým úpravy vizáže do další soutěže. Všichni byli nervózní, někdo málem ani nezahmouřil oka, jak mu bila pecka v těle. Jen dvě višně, schované v malém otvoru stromu, Vivien a Amytis, usínali před svým vědomím s úsměvem na rtech. Bylo jim naprosto báječně. Vymysleli plán, který byl tak šílený, že prostě musel vyjít. Skoro je to zaskočilo. Bylo to tak jasné, až i myšlenkám přecházel zrak nad tou novou říší, v níž se mají spojit. Kde poprvé procitnou u nejnádhernější studny nemající konce, jakou si jen mohou, díky svým majitelům, představit.

 

Dokonce se některé myšlenky začaly starat o určitou koordinaci jejich pohybů, aby nedocházelo k nepatřičným srážkám informací, což by k té říši mohlo zavalit pár hlavních vchodů, a vzít jim tak možnost, co nejvíce ochutnat. Černé myšlenky měli naprosto zakrytý výhled, ale neustále prohlašovaly, že za to někdo zaplatí.

 

 

Noční ticho probudil mohutný hlas vzdechů a uvolnění, které jako na povel vydali všichni, kdož v něm strávili svůj odpočinek. Tak jim zachutnal spánek, po němž v ústech zbylo jen nepatrně slin, že si na ten zářící koláč, co je přišel probudit, zprvu ani netroufali. Některé višně byli vzhůru již dřív, aby soutěž náležitě připravili. Bylo potřeba rozvěsit ozdobné fáborky a lampióny, bez niž soutěž již takřka nemohla být, a samozřejmě postavit provizorní molo pro krasavice, co pečlivě změří šarm. Nervózní diváci se začínali pomalu mačkat ve frontách na lístky, kolem nich horlivě probíhali reklamní kampaně na zboží, na němž toho dne byli výhodné, dvaceti procentní slevy, a v zákulisí zasedala porota na předběžné schůzi o tom, jak posuzovat soutěžící, složená výhradně ze sponzorů a některých politických špiček, které se snažily co nejvíce zviditelnit.

 

Vše se pomalu blížilo k slavnostnímu zahájení. Ti kdo již seděli v hledišti ani nedutali, nedočkavost je pomalu spalovala po celém těle. Snad trochu té nervozity nad jejich hladem uhasil kos, jenž po dlouhé době odříkání opět zavítal ke svému oblíbenému stromu. Usadil se na samém vrcholu a začal si, jak nejortodoxněji mohl, prozpěvovat melodii z jednoho filmu, kterou zaslechl den před tím, když prolétával kolem otevřeného okna nedalekého domu. Zpíval a zpíval, až dole pod ním nebylo skoro jediné oko suché.Všichni k němu zaraženě hleděli a obdivovali procítěnost tónů opouštějící jeho zobák. Ale jemu tam nějaký tón stále neseděl, ne a ne se do něj trefit.

 

„Ne, ne! Jak to tam, sakra, bylo?“

 

 

Byl tím úplně posedlý, doslova začínal dostávat záchvaty zuřivosti nad svou chatrnou pamětí, věděl, že by na to mohl sbalit pár osamělých kosic, a postavit jim hnízdo, jaké ještě neviděli. Nakonec to už nevydržel a letěl zjistit, jak to vlastně bylo.

 

 

Višně jakoby se podruhé probudili do stejného dne, možná až teď byli opravdu vzhůru. Všichni se tak ňák zasněně pohupovali, dokonce i trubadúři, co vždy zahajují soutěž svou úvodní znělkou, začali melodii potichu napodobovat, zkoušet ji nějak dokončit, neboť v ní vycítili hit příští sezóny.

Vše nakonec přerušil hlas jedné obchodnice, která začala rozkřikovat snížení ceny jejího zboží o dalších pět procent plus lízátko pro malé višničky, což samozřejmě vrátilo všechny zpět na strom, a vrhlo je do davu ke kýženému stánku.

 

Za okamžik již bylo publikum plné a fanfáry se mohli rozeznít. Po krátkém, leč bouřlivém potlesku, nebo něčemu, co se tomu silně podobalo, vystoupila na pódium pořadatelka soutěže. Dáma nejbohatší ze všech, Baronka Madlen. Prosil bych ještě jeden potlesk.

 

 

Potom, co dav utichl, stoupla si ladně doprostřed pódia, a zvedla si trochu mikrofon.

 

 

Madlen: „Děkuji, děkuji. Mockrát děkuji. Jste skvělý. Jsem ráda, že vás můžu uvítat již na třicátém šestém pořádání soutěže

 

„O nejkrásnější višni“!!!

 

Znovu si řekla zvýšením hlasu o potlesk a byla jím i odměněna.

 

 

Madlen: „Ano, ano. Samo dobrotivé nebe nám ji posvětilo prostřednictvím té přenádherné písně mistra Kosa, a já věřím, že vás i stejně zaujme. Tak jako každý ročník, i tentokrát k nám zavítalo mnoho višní z celého stromu, a řeknu vám, máte se na co těšit. Atraktivní východ, svůdný západ a samozřejmě divoký sever. Jen jedna tato část se dnes dočká možnosti chlubit se nejkrásnější višní a já doufám, že i dnes jste si vsadili na vítěze, protože jak dobře víte, bude jako vždy na konci soutěže vylosována jedna, která stráví týdenní pobyt na samém upatí stromu, v nejluxusnějším hotelu, co zde byl, kdy postaven. Z vlastní zkušenosti vřele doporučuji. Nyní, vidím vám v tváři tu dychtivost, opatrně s ní, dám prostor již povolanějším, dobře se bavte!“

 

 

Za to sklidila obrovský potlesk. Následovalo pětiminutové představování sponzoru, kteří věnovali loga a doplňky pro modelky, a pak již začali na pódium přicházet první krasavice.

 

 

Diváci se dostali do jakéhosi poblouznění, stále žasli a žasli. Skoro ani nevnímali okolí, z toho jak se jim přilepil zrak na módní doplňky, jimiž byli dívky ověnčené. Nevšimli si ani pořádně hostesky, co roznášela pití, jejíž tvář zdobil neskrývaný usměv nad silně pokročilou demencí publika.

 

 

Čtvrtá řada, páté sedadlo zprava. Višeň, mající na šťopce plakát s logem soutěže, se může skoro utleskat nad každou krasavicí, co se jen na pódium zjeví. V nestřeženém okamžiku se snaží, alespoň sama pro sebe, trošičku zanudit, ale zase ne moc, aby se neprozradila. Znovu se vrací do tleskací euforie, snaží se skrýt svou nervozitu, čekající na připravený signál, slovy:

 

„No tý to teda sekne. Kde asi šije?“

 

Načež dostává nechtěnou odpověď od jedné ze sousedek, která již dlouho čekala na nějakou konverzaci, kde se může rozpovídat o trendech příští sezóny, což taky udělala.

 

 

Vivien se jí snažila nejdřív znalecky přikyvovat, aby bylo vidět, že je hodna toho odborného výkladu, pak se jí pokoušela podplatit nějakou samolepkou, kterou dostala u vchodu, zkoušela i odvést její pozornost pomocí triků s

kartami, ale když už ani to nepomohlo, uhodila ji nenápadně šťopkou do hlavy, čímž donutila obsah jejích myšlenek o krátkém střihu k odpočinku v bezvědomí.

 

         

Na pódium se blížili již dvě poslední dívky, a pak se již rozhodne, která z nich to bude. Amytis pomalu scházela s podnosem pití k molu. Viděla Vivienin signál.

I ta se již připravovala. Amytis šla velmi pomalu, aby náhodou nic nerozlila, zahnula do řady, v níž Vivien seděla, a opatrně k ní přisunula svůj podnos a …

 

 

Amytis: „Něco k pití, madam?“

 

 

Vivien: „Ó jste velmi laskavá. Co mi můžete nabídnout?“

 

 

Amytis: „Dáma by radši spíš něco, co po jazyku zlehka plyne? Co jemným větrem tiší neklid po všech bouřkách zármutku? Nebo snad něco ostřejšího, co břitem stíná hlavy otázek?“

 

 

Vivien: „Spíš něco ostřejšího, čeká mě dnes ještě těžký den. Samé podepisování smluv, sledování růstu akcií, pak rodina, znáte to. Kvůli práci na ně mám čím dál tím míň času, ale z práce se odtrhnout zkrátka nemůžu, nevím jak. Někdy si i říkám, že je to celý proklatý byznys, celé to bojování o každou akcii……ale zas na duhou stranu, slušně to nese.“

 

 

Amytis: „Jistě, madam, váš nápoj, snad to bude ten, po kterém vám tak vyprahly ústa.“

 

 

Vivien: „Mnohokráte děkuji. Co jsem dlužná?“

 

 

Amytis: „Nic, madam, to je na účet podniku.“

 

 

Vivien: „Tak to je velice milé, výtečný servis.“

 

 

Amytis: „Ó děkuji.“

 

 

Vivien: „Co to děláte?!!“

 

 

Amytis: „Promiňte, nevím jak se to mohlo stát!“

 

 

Vivien: „Mám zničené celé šaty, vy nemehlo, no to si odskáčete!“

 

 

Amytis: „Já se omlouvám, musela jsem asi uklouznout, nechtěla jsem vás polít, prosím, neříkejte to mé vedoucí, jsem zde teprve první den!“

 

 

Vivien: „To je mi jedno, ale to je troufalost. Víte kdo já sem? No to je skandál, taková nehoráznost. Ale za to zaplatíte, o to se postarám!“

 

 

Amytis: „A tak nešlo by, mám tady nějaký peníze, tak snad by se to mohlo nějak urovnat.“

 

 

Vivien: „No to je vrchol! Slyšíte ji!? To se mi ještě nestalo, drzost! Jak teď před všemi vypadám!!?“

 

 

Amytis: „Já myslím, že vám to stále sluší.“

 

 

Vivien: „Co! Co!!!!! Kognitivité!!! Kognitivité!!! (obdoba policistů) Slyšíte mě?! Kde jste?!! Za co vám platím své daně!“

 

  

Náhle se k nim začala pomalu obracet pozornost.

 

 

Amytis: „Tak se uklidněte, vždy se zas tak nic nestalo.“

 

 

Vivien: „Kognitivité!!!!!! Kognitivitéééééééé!!!!!!!!“

 

 

V publiku vzniklo hotové pozdvižení, i dívky, co se předváděli, přestali soutěžit.

Celé osazenstvo přihlížejících bylo najednou přepadeno nervózní náladou, nikdo nevěděl, co se to kolem nich vlastně děje. Někteří propadali i davové psychóze nad překaženou přehlídkou a snažili se prodrat k centru rozruchu, aby to skončilo co nejdřív, přece jen vstupenky nebyly zrovna nejlevnější.

 

Ze zákulisí se začali probíjet kognitivité s obušky. Protože se však do míst, kde si hráli Vivien a Amytis, hnali tak nějak všichni naráz, vznikl zmatek, ve kterém se nikdo neorientoval podle sebe, ale podle těch ostatních, což bylo hlavní příčinou jejich marného snažení zklidnit situaci. Naopak se jim podařilo do ni zapojit i ty, kteří si nebyli stále jisti, co si o tom mají myslet.

 

Divákům se zdálo, že se kognitivité ženou spíš na ně, než na výtržníky, což popohnalo neposedné slůvko panika, aby honem zjistilo, co vlastně znamená. Vivien se podařilo v nastalém zmatku dostat k pódiu. Když viděla za sebou ten dav, snažící se i v té obrovské mačkanici, zachovat svoji důstojnost, musela se trochu usmát. Pocítila radost.

 

 

I kdyby to vše skončilo jen tou menší strkanicí v hledišti, stálo by jí to za to. Vyšplhala na pódium a s hraným strachem, směřujícím k šarvátce, se přibližovala k dámám se zatajeným dechem.

 

 

Vivien: „Pro boha! Co se to tam děje? Vždyť si všichni zničí šaty.“

 

Višeň 1: „Takhle zkazí celou přehlídku, a já se na ni tak dlouho připravovala.“

 

 

Višeň 2: „To já taky, kdybych si jen pomyslela , že to dopadne zrovna takhle, vůbec bych se tak dlouho nelíčila, teď je to úplně zbytečný.“

 

 

Vivien: „To úplně.“

 

 

Višeň 1: „Vůbec si nás nevšímají, to je strašný!“

 

 

Vivien: „Máte tady malou sazi.“

 

 

Višeň 2: „Co to děláte? Vždyť jste mi zničila celý mejkap!“

 

 

Vivien: „Odpusťte, to jsem vskutku nechtěla.“

 

 

Višeň 2: „Teď se musím kvůli vám celá znovu přepudrovat.“

 

 

Vivien: „Jsem to ale nešika.“

 

 

Višeň 1: „Doufám, že to pořadatele brzo zvládnou, jinak je s tím titulem amen.“

 

 

Višeň 2: „Rychle, rychle musím k zrcadlu , snad se jim to podaří včas uklidnit, dnes musím vyhrát já!“

 

 

První dáma zmizela v zákulisí.

 

 

Višeň 1: „To já se půjdu radši taky trochu upravit.“

 

 

Vivien: „Jen běžte, běžte. Já si na vás vsadila.“

 

 

Višeň 1: „Vážně? To je od vás milé. Já opravdu cítím, že je to mé vítězství již na dosah, dnes není zas tak silná konkurence jako obvykle. Představte si kdybych já.......“

 

 

Vivien: „Jste jasná hvězda.“

 

 

Višeň 1: „Ó takové lichotky …“

 

Také zmizela v zákulisí.

Vivien zůstala na pódiu sama, viděla celý ten dav. Takovou příležitost prostě promarnit nemohla. Musela jim to říct. Aspoň jednou, třeba aspoň náznakem pochopí. Ze zákulisí se však vynořila baronka Madlen s připraveným projevem, aby uchlácholila poblouzněné obecenstvo.

 

 

Madlen: „Vy jste ?“

 

 

Vivien: „Vivien, ale můžete mi říkat Viv.“

 

Madlen: „A co si přejete, Viv?“

 

 

Vivien: „Nic zvláštního, jen takový docela malý převrat této společnosti do odvrácené strany lhostejnosti.“

 

 

Madlen: „Hmm prosím? Si děláte srandu, ne? Promiňte, žerty stranou, musím je uklidnit.“

 

 

Vivien ji zastoupila cestu k mikrofonu.

 

 

Vivien: „Myslím to vážně.“

 

 

Madlen: „Ano? A jakou odvrácenou stranu myslíte? To je zas nějaká nová politická strana, nebo co?“

 

 

Vivien: „Možná, ale má trochu jinou tvář.“

 

 

Madlen: „Poslyšte o co vám jde? Přece nechcete ty ubohé diváky připravit o jejich přehlídku."

 

 

Vivien: „To jste celkem trefila, ale nejde mi jen o to. Jde mi hlavně o to, říct jim na jakém stromě žijou, kde se těší z nových módních doplňků, a nevidí cestu, kterou již prošli, která se svíjí v křečích nad jejich průchodem.“

 

 

Madlen: „Poslyšte! Chcete mi tu hrát nějaký divadlo nebo co?“

 

 

Vivien: „Ovšem, ale lepší než jaké hrajete vy mě.“

 

 

Madlen: „V tom si nejsem jistá.“

 

 

Vivien: „Copak nic nechápete? Ty vaše továrny na parfémy zabíjejí veškerý život na stromě, stovky brouků a mravenců již zemřelo na ty vaše závody v předbíhání nalákat co nejvíc zákazníků, jak jim předložit standard bez kterého se neobejdou, váš standard!!!!

 

 

Madlen: „O čem to mluvíte? Kdyť jsou přece svobodný, samy se můžou rozhodnout co si vybrat. A uhněte! Nemám na vás náladu.“

 

 

Vivien: „To já na vás rovněž. Ale ty možnosti, jaké mají, jsou vámi stále korigovány, a vy si to ani neuvědomujete. Co jste si to vymysleli?“

 

 

Madlen: „Co jsme si to vymysleli? Co vy jste si to vymyslela? Oni se musí bavit, a přemejšlení není podle mne ani trochu zábavné … Ale jestli vás to nějak naplňuje, klidně si přemýšlejte, pokud možno někde jinde, kdyby to šlo.“

 

 

Madlen se pokusila znovu dostat k mikrofonu, ale neúspěšně.

 

 

Vivien: „To by nešlo. Nevzdám svůj boj, a před vaším špatným zrakem už vůbec ne. Mé zrození nebylo jen proto, abych uctívala vaše ideály.“

 

 

Madlen: „Vždyť vás k tomu ani nikdo nenutí. Stráže !!!!!“

 

 

Vivien: „Přála bych vám poznat alespoň trochu té slabosti, v které se tísní vaše oběti. Pocítit hořkost prázdných volání a přijmout ultimátum, že nebudou nikdy vyslyšena. Ale vy to stejně nepoznáte, vaše plané ospravedlnění pokrývá svým lepem vše, co patří jinam než do obrazů, jaké máte v hlavě. Jste příliš obyčejná.“

 

 

Madlen: „Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem? Jsem baronka! Kde jsou ty stráže?!!!“

 

 

Vivien: „Aha. No to ovšem mění situaci.“

 

 

Vivien uhodila Madlen šťopkou do hlavy tak silně, že nevědomí, do nějž spadla, mělo plno práce vymyslet rychle nějakou zábavu než zase skončí jeho vláda. Odlouplo se jí přitom logo, jímž měla zakrytý svůj anarchistický znak, jako by samo poznalo čas svého odhalení.

 

 

Vivien se cítila zatím nejsilněji v celém svém krátkém životě. Dav, co stál před ní, si vyloženě říkal o to, být poctěn jejím projevem, nahlédnout do její prázdnoty. Stoupla si k mikrofonu, v zákulisí však zaslechla další zvuky, musela spěchat.

 

 

Vivien: „Prosím pozor! Věnujte zvýšenou pozornost tomuto hlášení.“

 

Dav, co se ještě stále zaplétal do nastalého zmatku, obrátil svůj zrak k pódiu tak náhle, jako by to bylo jen jedno tělo. Amytis, již v bezpečí před tou mačkanicí, stála v zadním rohu publika. Pocítila trošičku zlosti, že tam nemůže být taky, projevit své sympatie, ale i tak byla nevýslovně hrdá na to, že mohla stát u zrodu této události.

 

 

 

Vivien: „Mrzí mne, že musím přerušit vaší napínavou slavnost, ale jsou zde závažné okolnosti, které jsem povinna vám sdělit, dřív než o tuto možnost přijdu.“

 

 

Dav po sobě začal nechápavě koukat, někteří začali i pískat.

 

 

Vivien: „Slavnost, jejímuž očarování podléháte, je jen záminka k vašemu ovládání. Nechci se nikoho dotknout, ale lhostejnost s jakou si nevšímáte ničeho jiného než svého potěšení, přetekla již všechny hráze. Jistě víte, že na tomto stromě nežijeme jen my, jsou zde i zástupy mnoha druhů hmyzu, které právě kvůli již zmíněné nevšímavosti umírají. Necháváte za sebe rozhodnout vládu, dobře! Nikdo z vás nenachází odvahu řešit problémy podle vlastního přesvědčení. Proč ale ve vás vyhaslo všechno, co ohraničovalo vaší jedinečnost? Díky těmto akcím se chováte jako jedna bytost s univerzálním myšlením, nemající pod kontrolou svou ztrátu osobnosti. Stále hledáte nějakou vlastní identitu, nové ztotožnění, protože se nejste schopni podívat na tu, kterou již máte, čímž se vaše snaha, čím dál tím víc, odvíjí dál podle ostatních. Já vám chci jen ukázat cestu z tohoto kruhu, v němž si neuvědomujete, jak závažné je vaše mlčení. Prosím, probuďte se! Ve většině vašich očích jsem jen ta, co kazí váš poklidný večer, a zůstane to tak i dál, když nespatříte moji vizi. Já to nechci pro sebe, ale pro ně, pro mravence, pro housenky, pro brouky a mnoho dalších, co zde žijí. Vždyť se z vás stává pouhá statistika s kterou se dají srovnávat loňské výnosy, politici vámi poměřují své obrazy a vy se navždy ztrácíte. Teď z toho pro vás nekouká možná žádný užitek, ale věřte mi, bude. A bude mnohonásobně větší než energie, jakou by jsme museli vložit k jejich záchraně. Přece nechcete na stromě zůstat samy. Prosím, přemýšlejte. Když budete všichni ochraňovat jen vlastní majetek, jímž bylo obdařeno vaše vědomí, zůstanete i dál prázdní, přeplněni osobnostmi, kterými se chcete stát. Jedině když budeme všichni dohromady, můžeme je zachránit. Nevím, jak se rozhodnete a mám z toho strach. Ještě jednou vás prosím, buďte otevření, jen tak se z našeho stromu muže stát soudružný tvor, kde není jeden druh existenčně závislý na rozmarech toho druhého. Staňme se druhy, co spolu žijí jako bratři. Buďme soudruzi .....“

 

 

Ani nevěděla, kde to slovo vzala, ale zdálo se ji, že nejlépe vystihuje situaci.

 

Celý sál se ocitl pro změnu v pobouření, všichni nahlas debatovali. Jedni o nehoráznosti s jakou je ta višeň uráží, jiní o tom, jestli na tom přece jen něco není. Jen Amytis, úplně vzadu, prožívala mnoho životu ve vzdálené

budoucnosti.

 

Začala tleskat.

 

Náhle, těžko tomu věřit, se k ní několik višní přidalo. Celý potlesk se pak, jako blesk, rozšířil po celém sále. Ale opravdu jen velmi malá část z nich věděla, proč to vlastně dělá.

 

 

Vivien nevěřila. To přece nemohlo být tak snadné. Byla z toho celá pomatená.

 

Vivien: „Stačilo tak málo?“

 

 

Ze zadu se na scénu přiřítili Kognitivité, když však spatřili roztleskané diváky, nevěděli, co mají dělat, jestli Vivien okamžitě zatknout, nebo začít taky tleskat.

 

Vivien je nevnímala, roztrhla svůj sen jednou pro vždy a už jí to nikdy nikdo nevezme. Konečně se osobně seznámila s chvílí, pro niž tak dlouho žila, a bylo to věru vroucné shledání, až jí vytryskly i slzy z očí.

 

 

Aby snad té euforie nebylo málo, vrátil se i kos ze své pouti za tajemnými zvuky, jakoby chtěl podpořit její vítězný pocit. Opět usedl do korun stromu, a začal si znovu prozpěvovat. Celý sál náhle ztichl a vžil se jen do těch příjemných zvuků, jimiž si přála být každá, po svém, ovládnuta.

 

On ale jejich obdiv vůbec nesdílel. Nejenže měl pocit, že je ta melodie úplně jiná než ta předešlá, ale nesedělo mu tam mnohem víc tónů než předtím. Už neměl sílu, jeho nervy mu totálně vypověděly službu. Zjistil, že na to prostě nemá. Nestane se z něj nic lepšího, skončí jako mnoho před ním. Prožije nezáživně obyčejný život a neobjeví nic, pro co by se všichni mohli nadchnout. V tak krátkém okamžiku se mu rozpadl celý život, nevěděl, jak dál. Sklesle si opřel hlavu do křídel, a snažil se svoji paměť přestat ovládat. Neúspěšně. Poznal, že zde svůj smutek neporazí, musel odletět, pryč. Před sebou sice neuletí, může se však aspoň pokusit najít jiskru, pro níž by mohl znovu začít žít. Rázně se vzpřímil, s pohledem teskně upřeným do dáli, a narýsoval si čáru jeho zbývajícího života. Musel se před letem ještě trochu posilnit. Několikrát již ten pocit zažil, odlétal do cizích zemí v chmurách a vracel se plný energie. Přesvědčil se nadějí, že mu to i tentokrát musí vyjít. Sevřel zobákem první višeň, co mu padla do zorného pole, a vyletěl do svých dálek. Trochu ho sice překvapil ten anarchistický znak, který byl na šťopce té višně, ale jeho už to prostě rozházet nemohlo. Jen mu blesklo hlavou:

 

„Když špatný den, tak hold špatný den.“

 

 

 

Byl opět večer. Zrakem noci se stal měsíc, a v jeho bezstarostném klidu našlo svůj odpočinek mnoho tvorů po svém náročném krocení myšlenek.

Amytis visela opět na své větvičce, pod lísky, chránící ji před rozmary počasí, a snažila se zapomenout. Ten obraz však ne a ne se ztratit.

 

Pěvec, hladíce tak lehce její mysl, se v mžiku proměňuje ve stvůru a odnáší její život pryč, ač nebyl ještě dokreslen. Diváci z šoku přecházejí zpět ke své napjatosti, která že se to stane tou šťastnou a vyhraje pobyt v nejluxusnějším hotelu, chvíle napětí a vítězkyní třicátého šestého ročníku se stává Anorginita, mladá dáma ze severní země. Pak již se všichni rozcházejí do svých domovů a jsou přeplněny dojmy, jaké že to dnes bylo napínavé, kolik se toho stalo, a nemohli se dočkat příštího ročníku, jestli bude i tak pln překvapení jako ten dnešní.

 

 

Amytis nemohla unést tíhu své paměti, myšlenkové světy, těšící se na své nové odkazy, se rozpadli v nenávratnu. Jen skupinky osamění se kolem ní shlukly a vroucně se chytly za ruce.

 

Nebylo již nic, co by se ji opět pokusilo vytáhnout z blátivé prázdnoty, do níž zapadla, a její možnosti se ztenčili na pouhé dvě.

 

Buď mohla zapomenout, pohřbít své představy do kypré hlíny, co se již nebude moci nikdy zorat, a vrátí se zpět do života, plného krásných látek na šaty, nebo....

 

 

Odtrhla se od větvičky, dávajíc ji celý život svou energii, a pustila se.

 

Letěla k zemi velice dlouho, i stromu, který pozoroval celé to divadlo se zaujetím, ač věděl, jak to skončí, to připadalo jako věčnost. Když dopadla, zůstala ležet bez hnutí, vše v ní již vyhaslo, a ani nejsilnější vítr by to nedokázal rozfoukat.

 

Nechala si jen jediné přání, přání, pro nějž chtěla umřít.

 

 

Přála si, aby se po její smrti, až se rozpadne její tělo a ona skončí tuto slepou existenci, její pecka, do níž byl vložen základ všech ctnostných informací o životě buněk, dostala vlivem deště a vlídnosti půdy pod zem, kde by mohla jako úplně nový tvor začít znovu růst. Prodrat se opět nad zem jako již pouze višňový strom, ale na jejím stromě by to bylo všechno jinak. Všechny višně by se respektovali a nezápasili by jen o svou duši a postavení.

Byli by jako ona. Vrozeni do čisté zahrady mysli by již nikdy nepoznali přeplněnost dlouhými slovy, a jejich největším potěšením by se stalo - nehledat se, a jen přijmout své postavení s okolními světy. A když už něco hledat, tak zlepšení jejich komunikace.

 

Poslední myšlenka, která proběhla Amytis hlavou, než se stala posledním zápisem této kroniky, byla o slepém idealismu, ale přijala ji hrdě a statečně.

 

Tak poprvé ve svém životě poznala pravou krásu svého snu, jenž nebyla v možnosti odpoutat se od reality, ale v tom, jak ztratit své pevně postavené zábrany. Pak nechala pro změnu smrt číst si ve své knize.

 

 

Všichni ostatní..........

 

 

skončili.................... v marmeládě.

 

 

  

 

        

                                 Konec

 

 

 

 

 

        

 

 

Doslov:

 

 

 

Hra slov vyústila v to, v co vyúsťují všechna slova. Jak k mrtvému bodu, kde se čeká, co bude, tak k pokračování, co si předešlé věty vůbec nevšímá.

Spánek mezi oběma světy vzájemných posluchačů, rodící v sobě táhnoucí se neúplnost, odkrývá a zase ztrácí část ze své nepochopené přítomnosti. Není tak vůbec jisté, zda všechna tato slova nejsou pouhou zástěrkou pro mnohem větší neschopnost komunikace, než si lze vůbec představit.

 

Ten jejich hřejivý pocit si ale nedá tak snadno říct. Má již vytyčeno mocné území, co sahá od písčitých břehu bolestných vod až k neprostupným horám, a o které bude bojovat do posledního dechu, jenž vyjde nepříteli z úst. Svým rozhlasem se snaží tiše uklidnit všechny zajatce.

 

Ví, že za čas uvěří všemu, co jim řekne, nikdo nebude na pochybách, že právě on je strůjce všeho a nad něj není. A ani já si teď nejsem jistý, jestli náhodou nemá pravdu, neboť mne právě nabádá k tomu, abych si tuto zemi oblíbil a napsal o ní knihu.

 

 

Je jen jediná země, z které má opravdu strach. Z té co leží právě za oním oceánem tichých nářků, kde zahalenost slov je klíč k zahalenosti myšlenek.

Ta jediná může rozbourat jeho pevnou obranu, prolomit jeho vtíravost, ale zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by z ní neměl strach. Přece jen se slova stala symbolem, bez nichž si své myšlenky již nedokážeme zařadit do celistvých skupin, v umění se jimi popsat jsme se stali výtečnými odborníky. Tento doslov však není věnován nepopsatelné popsatelnosti, o tom snad někdy jindy, ale náplni předešlého děje.

 

Nejedná se zde o alegorii světa, jak se může zdát na první pohled. Jde o pouhé zachycení dvou višní (myšlenek), odhodlaných k prolomení své izolovanosti od dění ve zbytku stromu ( mozku ), který je svou převahou, zprostředkovanou vjemy z okolního světa, nutí k zoufalým krokům, aby prosadili přesvědčení, které má změnit celý strom.

Kámen úrazu vniká ale již hned na samém začátku, neboť je infekce nakazí v mžiku vteřiny možnostmi, kdy chtějí plán provést. 

Podíváme-li se na celou tuto záležitost očima stromu, v jeho pojetí se višně již od samého počátku snaží marně, a pokouší se jim v tom i zabránit. Sice jim nechává naprosto volný prostor působnosti, má však neustále připravenou brzdu, jíž je může stáhnou zpět na začátek, čímž menší jejich odhodlání se prosadit. Abych se dostal konečně k jádru věci. Obě tyto konfrontace probíhají současně, proto jakékoliv ovlivnění vcelku není možné. Záleží pouze na dočasném rozpoložení, kteréžto rozřazuje myšlenky do souboru emocí, v níž mou existovat jen do chvíle než se najdou jiné, co zaujmou větší pozornost.

 

Právě v tomto okamžiku, kdy dochází k emoční evoluci, někdy i ve více fázích současně, se dá zachytit jisté energetické napětí, které rozepíná předchozí myšlenky do částí, na ty, co se ještě zpracují pro příští poznávání a na ty, co mají svůj osud již zpečetěn viz. předchozí povídka.

 

Tato energie není však využita úplně celá. Určitá část ještě zůstane ve vizuálním prostředí paměti, ač není již vědomě korigována, a po nějaké době (záleží opět na psychické stabilitě jedinců, u méně stabilních se projevuje i po několika letech) vás náhle obklopí pocit, že celý váš myšlenkový svět, jak jste si ho stvořili, není v rovnováze. Jakoby jste vyloženě nahlédli do vah, kde se váží hodnoty informací. Jste přímo nuceni dodat honem další myšlenku, aby nepřevládlo mínění, že je pouze jedna myšlenková báze.

 

V tomto okamžiku však nastává paradoxon. Myšlenka, kterou jste dodali, sice ony pomyslné váhy vyrovná, ale v tom samém okamžiku se uvolní ona skrytá energie, a podle zatím neznámého uvážení, zatíží jednu misku vah, a vy se rozhodnete pro něco, k čemu by jste dospěli až v mnohem delší polemice. Je to vlastně jednání bez přípravy, často vás i toto rozuzlení může velice zaskočit. Většina myšlenkových struktur tento překotný stav sice ustojí, ale jsou i jedinci, kterým tento zásah do osobního jednání absolutně změní život. Mezi nejhorší případy patří, když začnete psát hovadiny jako je tahle.

 

Nepopírám však, že některé entity višniček ( viz. dav v povídce ) mohou dopadnout ještě hůř. Samy objeví schopnosti pohybovat svými emocemi podle vlastní potřeby, a objeví v tom velké zalíbení. Pak je jen krůček k ztracení celé struktury myšlenek, označované za svoji osobnost, podle vzoru ostatních.

Věru, k labilitě je to pak, co by myšlenkou dohodil.

 

 

Teď ale obraťme list. Je nejvyšší čas trošičku přitvrdit a vpustit na scénu záležitosti, jenž mě vedli k dopsání špatného konce této bajky. Přiznávám se, že jsem věděl celou dobu, jak příběh skončí. Inspirace přišla z vnějšího světa, dala mi svůj autogram, a pak jsem již nestál o to, se s ní znovu setkat, což není zrovna jednoduché přání.

 

Následuje poslední dovětek, pojednávající o pokračování, a nemám ani ostych nazvat ho básní, i když zas tak básní není.

 

 

 

A tak stále plují vesmírem dvě otázky ve smutečním rouchu. Kdo jsme? A kam jsme se ztratili? Odpovědi však nepřísluší odhalit své tělo dřív než se bude cítit ženou. Probudit se v jejím obětí, je ctnostné přání, a věřte nebo ne, postel byla již rozestlána.

 

Trvání velkých dynastií se již blíží k svému cíli. Smutné je, že do svého hrobu berou i ty, co nevědí, proč kvůli nim by měli umírat. Císaři však nemají slitování, jsou Císaři.

 

Když smutek, tak smutek.

 

Aby se vědělo, že oni tu byli velcí páni, a aby oplakal je celý svět.

 

Sem však cpe se otázka i s odpovědí po svém boku.

 

Jak naložit s těly???

 

Spálit je, ať není nic, co připomíná tu zatracenou dobu!!!

 

 

Všichni začínají splašeně pobíhat, nikdo ho nemůže najít. Odevšad jen zní:

 

„Kde je oheň ?“

 

Bez odpovědi.

 

 

Až jednou lidé přestanou okolo sebe vidět pouze sebe, bude na světě docela zajímavý život. Do té doby buďte slepí, nebo rozpoutejte revoluci.

 

 

 

 

 

 

           S pozdravem do vroucně

          

 

         naplněného života :

 

 

                           Bůh

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

        

 

 

 

 

 

 

 Válka je mír.

 

 

Svoboda je otroctví.